V předchozím dílu této minisérie jsme se podívali na politickou situaci před bitvou u Slavkova, na to, jak a proč se Napoleon a jeho armáda dostali až na Moravu do Brna, a také na to, kde Napoleon během plánování bitvy pobýval. Dnes se zaměříme přímo na bojiště a ve stručnosti si připomeneme, jak bitva probíhala.
Slavkovské bojiště
Slavkovské bojiště je oblast rozkládající se na východ od Brna. Jeho rozloha je kolem 120 km² a zahrnuje 25 obcí a měst. Pomyslné hranice tvoří Pozořice (ze severu), Slavkov u Brna (z východu), Žatčany (z jihu) a Šlapanice (ze západu). Terén je různorodý. Najdete tu návrší a kopce (Pratecké návrší se Starými vinohrady, Pracký kopec, Žuráň nebo Santon), u Ponětovic, na soutoku k Říčky a Zlatého potoka, byl v roce 1805 terén značně podmáčený a plný mokřin. U Žatčan řeka Litava plnila dva dnes již zaniklé rybníky Žatčanský a Měnínský.
Situace před bitvou u Slavkova
Spojenecká armáda
17. listopadu 1805 přijel do Šlapanic vrchní velitel rusko-rakouských vojsk generál Kutuzov. Zde se dozvěděl, že přední hlídky Volyňské armády generála Buxhöwdena jsou už u Rousínova. Generál Kutuzov vydal rozkaz k dalšímu pochodu své Podolské armády směrem na Vyškov. V době, kdy Francouzi obsadili Brno a postupně přicházeli na jih od Brna, 19. listopadu 1805, sídlil ještě ve Šlapanicích hlavní štáb spojenecké armády. Rusové byli utábořeni také v Bedřichovicích a v nedaleké obci Prace. Ruská armáda opustila toto území 20. listopadu. Spolu s ní opustil Šlapanice i velitel rusko-rakouského jezdectva polní podmaršál kníže Liechtenstein, který byl ve Šlapanicích také přechodně ubytován.
20. listopadu se ve Slavkově objevili vojáci předvoje rakouského polního podmaršála Kienmayera. Postupně městem procházely další rakouské a ruské oddíly. 1. prosince do Slavkova dorazil od Vyškova i rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I., kteří se ubytovali ve zdejším honosném zámku patřícímu rodu Kouniců. 29. listopadu nocovali oba vládci v menším zámku v Bohdalicích. Ten v té době náležel šlechtickému rodu Mannerů. Wolfgang Manner, bratr majitele panství, byl pověřen zásobováním spojeneckých vojsk během jejich pobytu na Moravě a ve Slezsku.
Francouzská armáda
Vzápětí po tom co Podolí opustila Ruská armáda, obsadili ho Francouzi. 20. listopadu se zde objevili vojáci 17. mysliveckého pluku se třemi děly. Ve dnech 27-29. listopadu se stal zdejší zámeček sídlem velitelství záložní francouzské jízdy maršála Murata. 29. listopadu byla do obce přemístěna 2. divize těžkého jezdectva Muratova sboru pod velením generála d’Hautpoula.
K večeru 28. listopadu dorazil na Starou poštu u Kovalovic Napoleon, aby se tu setkal se svými maršály Muratem, Soultem a Lannesem a dalšími veliteli. 29. listopadu poblíž pošty přijal císař (tehdy v území nikoho) vyslance ruského cara generála knížete Petra Petroviče Dolgorukova. Ten odsud odjížděl přesvědčen o francouzských obavách z přesily spojenců v nadcházejícím střetnutí. V neděli 1. prosince obsadil Francouzi už opuštěnou Starou poštu velitel spojeneckého předvoje generál Bagration se svým štábem.
29. listopadu dorazila do Šlapanic 1. divize těžkého jezdectva Muratova sboru pod velením generála Nansoutyho. Další den pak přibyl i štáb velitele IV. armádního sboru maršála Soulta. Ve stejný den přesunul Napoleon svůj hlavní stan a štáb do zájezdní hospody Kandie nedaleko Podolí. Odtud se 1. prosince přesunul do štěrkového lomu nedaleko Šlapanic. Se svým doprovodem povečeřel v blízkém hostinci Pindulka a v lomu, v provizorním přístřešku, přenocoval.
A jaké bylo počasí? Několik dnů před bitvou byla průměrná teplota mezi 1 – 2,5°C a v noci teploty klesly lehce pod nulu. Bylo oblačno až zamračeno, déšť se střídal se sněžením a mlhou. Večer 1. prosince se ve střední Evropě zcela vyjasnilo. A tak během dlouhé jasné noci došlo k výraznému ochlazení přízemních vrstev a v nízko položených místech se místy se vytvořila hustá mlha. Nad ní pak vyšlo ono legendární rudé „slavkovské slunce“.
Bitva u Slavkova
Telnice a Sokolnice
První výstřely bitvy u Slavkova padly v pozdních nočních hodinách ve chvíli, kdy se k Telnici přiblížil předvoj 1. kolony rakouského podmaršálka Kienmayera. Telnici střežilo 100 až 150 pádských tirailleurů. Boje o vesnici, jako strategické místo pokračovaly. Kolem sedmé hodiny ranní se do bojů zapojila i ruská kolona generálporučíka Dochturova. Francouzi byli nuceni z obce ustoupit, ale vzápětí se opět zformovali u Zlatého potoka. Na pomoc jim přišla jedna brigáda, kterou vyčlenil maršál Davout ze svého sboru. Obě strany obec několikrát dobyly i ztratily. Relativní klid nastal kolem desáté hodiny. Francouzi se stáhli k Otmarovu a Rusům zůstaly v rukou Telnice i Sokolnice.
Lví skok – Útok na Pratecké výšiny
V okamžiku, kdy byla větší část rusko-rakouské armády zatažena do boje mezi Telnicí a Sokolnicemi, nařídil Napoleon provést zamýšlený manévr levého křídla a vpadnout tak spojencům do boku a do týla. Proti Prateckému kopci rychle postupovaly útočné formace Saint-Hilaira a Vandamma ze Soultova sboru. Za terénním zlomem Starých vinohradů však stále zůstávala 4. smíšená kolona generála Miloradoviče a podmaršálka Kolowrata, na kterou narazily jednotky Lannese a Murata. Rozpoutal se zhruba dvouhodinový zoufalý boj, který přinesl velké ztráty na obou stranách. Kolem jedenácté hodiny Francouzi ovládli jak Staré vinohrady, tak Pratecký vrch. Krátce po jedenácté hodině opustil Napoleon Žuráň a spolu s gardou a částí záloh se přesunul ke Starým vinohradům.
Santon, boj u olomoucké silnice
Napoleon Bonaparte rozhodl, že vrch Santon bude krajním opěrným bodem levého křídla francouzského postavení. Vrch hájil 17. lehký pěší pluk generála Claparéda, který vrch důkladně opevnil třemi řadami zákopů a zajistil i 18 těžkými děly. Napravo od jednotek generála Claparéda stály na počátku bitvy dvě pěší divize 5. sboru maršála Lannese a jezdecký sbor maršála Murata.
Od Pozořické Staré pošty přicházely ruské jednotky generála Bagrationa. Překročily Pozořický potok a vzápětí se pod kopcem utkaly s částí Lannesova sboru a francouzského jezdectva. Rusové se pokusili obejít Santon zprava. Francouzi zahájili mohutnou palbu, kterou Bagrationovo dělostřelectvo opětovalo. Střepinou z dělové koule byl zraněn francouzský generál Roger-Valhubert. Rusové dočasně obsadili Tvarožnou, ale museli ustoupit. Po druhé hodině odpoledne zahájil Bagration definitivní ústup k Rousínovu.
Střetnutí elitních gard u Holubic
U Holubic došlo na těžké boje jezdectva. Francouzský V. sbor podpořený Muratovým jezdectvem postupoval a tlačil spojence směrem k Rousínovu. Tuto situaci se snažila zvrátit ruská carská garda, která se zapojila do bojů. V Carské gardě sloužila elita ruské společnosti a velel jí mladší bratr ruského imperátora Alexandra, velkokníže Konstantin Pavlovič. Původně měla garda sloužit jako záloha postupujícím spojeneckým kolonám. Místo toho se ocitla v první bojové linii, kdy na ni navíc zaútočili u Blažovic jednotky maršála Lannese.
Krátce před polednem sváděly dva francouzské pluky marný boj s ruskou gardovou jízdou. Napoleon poslal část své osobní eskadrony, jízdní granátníky a jízdní myslivce s proslulými mameluky, by se zapojili do boje. Až po opakovaném útoku byla ruská garda přinucena ustoupit. Na bitevním poli zůstaly stovky mrtvých a raněných. Přestože souboj elitních jednotek výrazně neovlivnil průběh bitvy, vstoupil do dějin. Střet byl zajímavý jak tím, že se v ní střetly elitní jednotky obou armád, ale také ukázal jak skvěle francouzská armáda prokázala svou sehranost a efektivitu při nasazování jednotlivých složek.
Úder na Zlatém potoku
Po poledni, když Francouzi obsadili Pratecké návrší bylo na středním úseku bojiště dobojováno. Napoleon se kolem jedné hodiny odpoledne setkal se štábem maršála Soulta u kaple svatého Antonína Paduánského na kopci nad Újezdem u Brna. Odtud sledoval odpolední ústup spojeneckých vojsk.
Viděl i daleko na jih. Tam v údolí byly tři ruské kolony, na které ze dvou stran dorážely francouzské pluky. Ze severu, z výšin Staré hory, se valily masy vojáků – Saint Hilairova a Vandammova divize, dragounská divize Boyého a šest praporů Oudinotových granátníků. U Telnice a Sokolnic stála Davoutova a Friantova divize.
Únikový prostor byl značně omezený, nabízela se cesta na jih. Tam se ale nacházeli dva velké rybníky – Měnínský a Žatčanský. Masa vojska se rozhodla pro únik po úzké hrázi. V průběhu ústupu na hrázi vybuchla muniční kára a průchod po souši se stal takřka nemožným. Velká část jednotek pokračovala přes led na rybnících. Led po předchozí oblevě nebyl až tak pevný. Přes a kolem rybníků se podařilo dostat do bezpečí jen malé části rusko-rakouské armády, kdo nebyl zabit padl do zajetí. Uniknout se podařilo asi 8 000 mužů spolu s generálem Dochturovem. Ti kryti nastávajícím soumrakem, zhruba v 16.00, zamířili do bezpečí směrem přes Bošovice.
Jaké důsledky měla bitva na politické uspořádání Evropy i na běžné obyvatele Moravy si povíme v dalším díle naší minisérie věnované Bitvě u Slavkova.
- Bitva u Slavkova 1805 – procházka bojištěm I
- Bitva u Slavkova 1805 – procházka bojištěm III
- Bitva u Slavkova 1805 – procházka bojištěm IV
