Každý z nás to někdy zažil. Jdete v davu, najednou vás někdo vesele zdraví a ptá se, jak se vám daří. Jistě takovou zkušenost máte a určitě máte zkušenost i s tím, že před sebou vidíte člověka, a ne, a ne ho zařadit. V hlavě vám letí; škola, práce, dovolená.. Sakra, odkud mě ten člověk zná? Největší katastrofa je, když vás nedej bože osloví jménem. Tím je jasné, že vás opravdu zná. Taková náhodná setkání mohou být zdrojem velkého stresu a je neštěstí, když informace o před vámi stojícím člověku máte uložené někde v mozku „na páskách“, jejich načtení bývá velmi dlouhé. Pro většinu z nás je ponižující přiznat, že vůbec netušíte, o koho jde.
Po dlouhém dni v práci se většina lidí snaží rychlostí blesku přenést domů. S tím bleskem to nebudu přehánět, avšak kýžená tramvaj byla doběhnuta. A v tu chvíli se to stalo. „Ahoj, jé to jsme se dlouho neviděli. Jak se máš?“ Krve by se ve mně nedořezal. Obličej povědomý, ale kdo to je?! Nic. Můj mozek mi vůbec nepomáhal. Člověk přede mnou vesele konverzoval povídal o svém životě a já pořád nic. Hlavou mi běželo: „sakra, kdo to je?“ Jeden by nevěřil, jak dlouhé mohou být tři zastávky tramvají, než vystoupil. Naštěstí můj přirozený, po doběhnutí tramvaje zcela rudý obličej, oplýval výrazem nadšení ze setkání a za cenu opocených zad i pozadí neprozradil, že naprosto netuším, s kým mám tu čest. Krev, která se mi v dané situaci hrnula do obličeje přes uřícenost z běhu, nebyla znát. Až po dlouhých minutách moje protistrana řekla jednu informaci, kdy mi to došlo. „Vzpomínáš, jak jsme dělali jednou na výšce párty u vás? A jak jsme se opili a já zakopl o křeslo a udělal si na čele kobercový lišej?“ Jasně, že ano! Celá scéna se mi vybavila. Především jeho výraz, když uprostřed monologu na téma teorie relativity z ničeho nic seděl na bobku na koberci a zjišťoval, co si pádem přivodil. Vypadal jako vyoraná myš z brázdy s naprosto zmateným výrazem ve tváři a velkým červeným flekem na čele, jež si přivodil snahou o důvěrné seznámení se s naším kobercem. A pořád nechápal, jak se mu to stalo. Tentokrát veškeré informace musely být na pětipalcové disketě a ta opravdu nešla načíst celá. Příhodu jsi pamatuji, ale jméno dodnes ne.
Aby to však nebylo se mnou tak zlé, můj mozek se mi po nějaké době omluvil nečekanou funkčností. Asi záznam na CD-R.
O víkendu naše rodina slavila sedmdesátiny mojí kmotry. Oslava se konala ve dvacet kilometrů vzdálené vesnici, byla bujará a z oběda se protáhla do pozdějších večerních hodin. Po deváté hodině jsme všichni naskákali do vozů a za trvalého smíchu jsme vyrazili v koloně k domovu. Jeli jsme s mamkou jako druzí a za námi jela maminčina sestra. Cesta z vesnice do našeho města vede lesem a je velmi úzká. Těsně u výjezdu z lesa na mne výhružně pípla červená kontrolka STOP, která vzápětí zhasla. Hned na to opět auto píplo a STOP se zase objevilo. Bylo mi jasné, že musím zastavit. Podařilo se mi uhnout do lesa a zapnout výstražná světla. Z okna jsem vystrčila ruku a mávala na tetu. Zastavila hned za námi. Požádala jsem tetu, aby odvezla maminku domů, ta na rozdíl od maminky souhlasila. Nedalo se nic dělat, dala jsem mamce rozkaz k přesunu, naštěstí neprotestovala. Jakmile byla maminka zachráněna opadl můj Panik Mód. Můj mozek začal načítat z CD-R potřebné informace ke kontrolce STOP. Akorát je načetl úplně celé…
Hodně dávno přišel jeden můj kolega do práce o několik hodin později, než bylo zvykem. Byli jsme zvědaví, co se mu asi stalo. Netrvalo dlouho a Matěj se sám rozpovídal. Prozradil nám, že jeli s manželkou ráno od tchána a na dálnici na ně pípla kontrolka STOP. Matěj vždy vystupuje jako pravý chlap, takže zabrblal něco o Fordovském krámu a pokračoval v cestě. Když se kontrolka objevila znovu, Matějova žena se odhodlala k poznámce; „Zlato, všimnul sis té červené kontrolky? Už zase svítí a nezhasíná.“ Matěj ženu odbyl s tím, že přece ví, co dělá. Dojedou domů a on zajistí opraváře. Ujeli dalších pět kilometrů a najednou to v autě hrklo a ozval se velmi nezdravý kovový zvuk. Dojeli. Matěj tedy zavolal tchána, aby je odtáhnul mimo dálnici. Když tchán přijel naprosto nechápal, jak je možné, že Matěj zadřel motor. Vždyť každý přece ví, že když se objeví kontrolka STOP musí se ihned zastavit. „Navíc ti to tam píší, STOP!“ Matěj je, jak to jen říct, takový smolař, který má ale spoustu přátel, jež ho dokáží vždy zachránit. Tato příhoda ho stála jen nový motor za patnáct tisíc a pár dní chození pěšky.
Po načtení této vzpomínky mi můj mozek oznámil, že svítící kontrolka STOP se rovná „AAAAAAAA“ jsem bez oleje, zadřu motor! V mysli se mi objevil kreslený obrázek motoru, ze kterého vyskakují šroubky. A pak můj mozek načetl další potřebné informace.
Zvedla jsem kapotu a vytáhla měrku oleje. Byla tma jediné, co trochu prostor osvětlovalo, byla výstražná světla. Na měrce nebylo nic vidět, tak jsem ji osahala, žádný olej. V kufru naštěstí vozím olej, který mi tam zůstal po incidentu, kdy mi v servise měnili filtry a olej a oleje tam dali málo. Po ujetí 50 km mi auto hlásilo “low oil pressure“. Tehdy mě to vyděsilo a muž mi pořídil olej na benzince a doplnil jej.
V kanystru ještě zbylo asi tři čtvrtě litru oleje. Po dolití jsem zkusila nastartovat, motor běžel a kontrolka nesvítila. Jen ta vysoká teplota na motoru. Na chladící kapalinu v té tmě vidět nebylo, a tak jsem se ke svému vozu z roku 2009 zachovala, tak jako ke Škodě 120 v kopci. Okýnka dolů, topení na maximum a vše nasměrovat do prostoru vozu. Bylo tam jak v sauně, ale trik zafungoval, po jednom kilometru teplota klesla na standardní hodnotu. Překvapivě jsem dojela domů. Ráno jsme šli s mužem auto omrknout, pod autem byla loužička a chladící kapalina byla fuč. Nádržka chladící kapaliny se chovala jako bezedná díra, ale oleje bylo něco málo pod správnou hodnotou. Nakonec to byla jen prasklá hadička chladící kapaliny a informace, že starý auta olej žerou, tak se to musí kontrolovat.
Hadička je vyměněná a já jsem Matějovi moc vděčná, že vyzkoušel, co se stane, když ignorujeme kontrolku STOP.
