Už se vám někdy stalo, že byste vyhráli školní soutěž a postoupili do celostátního kola? Nám ne, ale našemu potomkovi ano, tak proč toho nevyužít a nepodívat se do Prahy s ním?

Známé pořekadlo „v Praze je blaze, ale draze“ se nám potvrdilo už při hledání ubytování.

Dobré rady o cestování vlakem a ubytování na kolejích jsme zavrhli (nejen kvůli tomu, že když se spojí vlak a koleje do jedné věty, zní to podezřele), našli hotel v centru, aby to bylo na soutěž blízko pěšky, a poučili se o tom, že „hotel s parkovištěm a restaurací“ tady znamená hotel na rohu rušné křižovatky, s parkovištěm čtvrt hodiny pěšky, za které vám z peněženky odputuje další pan Palacký, a s informací, že restaurací je tady kolem přece plno, stačí si vybrat (ovšem bez zcela zřejmé doplňující informace, že v pátek se na večeři bez rezervace do žádné z nich nedostanete).

Ale protože věříme, že jaký si to uděláš, takový to máš, tak jsme měli veselo už cestou. Aby dětem ty 3 hodiny utekly, hráli jsme hry. Jedna z našich oblíbených je „Abeceda“ – postupně procházíme všechna písmenka abecedy, včetně těch háčkovaných, a hledáme, co na dané písmenko vidíme. Je to opravdu zábava, obzvlášť když se zapojí i tatínek, a zasekneme se nejdřív na F s Fiatem, Fordem, Fiestou a Felicií, a ještě zalitujeme, že nevidíme Ferrari, a pak se znovu zastavíme u P, protože se za každou cenu snažíme najít Porsche. Když se pak Praha přiblížila, vyjádřilo jedno z dětí obavu: „Mami, a budou nám v Praze rozumět?“ Při večerní procházce po Karlově mostě nám ale došlo, že potomek nebyl s dotazem úplně mimo – cizinců tam samozřejmě bylo víc než těch, co nám rozuměli.

Druhý den byl soutěžní, takže my ostatní jsme se vydali jen na menší procházku na seznámení s Prahou. První, co nás na ní kromě její stověžatosti zaujalo, byli milí lidé. Při kodrcání kočárku dolů po schodech bylo manželovi nabídnuto „May I help you?“, a další milý člověk, který na nás v centru všude dýchal, byl Karel IV a jeho vlídný výraz.

Pražský hrad a Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha

Po soutěži jsme omrkli Pražský Hrad a jeho nehybné stráže, a co by to bylo za výlet do Prahy, kdybychom se nepodívali do chrámu svatého Víta. Pokud jste jej ještě nenavštívili, doporučujeme vám to napravit. Je totiž opravdu velkolepý!

Muzeum fantastických iluzí

Na zbytek odpoledne pak bylo v plánu Muzeum fantastických iluzí. To přes svou nevelkou rozlohu disponuje velkou nabídkou příležitostí k focení, ze které si chtě nechtě vybere každý. Vyfoťte se jako čarodějnice letící na koštěti, jako mimino v kočárku, jako hlava na talíři mezi ovocem, při vystřelení z děla, nebo třeba jako guma na tužce. A koho focení přece jen nezaujme, může si třeba na zdi otáčet obrázky vzhůru nohama.

 

Orloj a Petřín

Další den byl odpočinkový, nic zásadního. Orloj a Petřín. Vzhledem k jejich umístění v úplném centru města jsme se k nim vydali metrem. Pro děti další velký zážitek. Když je náš dvouletý syn zahlédl přijíždět, zařval na celou Prahu své nově naučené slovo: TRAKTOR! Ještěže mu to zatím není dobře rozumět, nemusí být tak patrné, že do města přijeli vesničané… Oproti všem očekáváním pak děti vyhodnotily právě Orloj jako největší zážitek, a to i přesto, že následoval výšlap na Petřín, následovaný výšlapem 299 schodů na rozhlednu (pro mě část z toho s nejmenším v náručí – umíte si představit, jak se mi z toho nadšením rozbušilo srdce?), chvilkou odpočinku v zrcadlovém bludišti, a ukončené sešlapem, na který jsme se rozdělili – muž s kočárkem, žena a větší děti po schodech. Těch bylo prosím rovných 200. Zachraňovala to panorámata – výhledy tam jsou opravdu úchvatné.

Svět medůz

Poslední den nás čekalo na doporučení od přátel Svět medúz (Medúzárium). V hodnocení dětí se mu dostalo první místo vedle Orloje. Strávili jsme v něm několik hodin, přečetli si spoustu zajímavých informací o medúzách (věděli jste třeba, že medúzy mohou být nesmrtelné, že byly na světě dřív než dinosauři, nebo že jejich tělo tvoří až 98 % vody?), zaplavali si s nimi ve virtuální realitě, sklouzli se za nimi po skluzavce, a když to vypadalo, že míříme k východu, byl to naopak vchod do další dimenze – děti si mohly vybarvit obrázek medúzy, potapěče nebo rakety, naskenovat jej, a jejich obrázek se pak promítal ve 3D na zeď, kde si s ním mohly hrát, dotykem si jej přivolat nebo naopak odehnat. Co vám budu povídat, odtud jsme je opravdu nemohli dostat. Další východ nás pak zavedl do poslední sekce, která se nachází na střeše, a jde o krásně barevné hřiště s trampolínami ve tvaru medúz, a několika dalšími průlezkami a skluzavkou. Nemít hlad, jsme tam asi dodnes.

Výlet jsme zakončili opět známým pořekadlem – V Praze blaze, doma nejlíp, a z naší milé Moravy se teď zase nějakou  dobu ani nehneme.