Cesta do Banaue
Dneska si s dopravou užíváme. Let z Panglaa má zpoždění, všechny Graby jsou obsazené, tak jedeme busem, abychom si vychutnali pravé, přeplněné manilské metro, což je užitečná zkušenost. Víme, že nikdy více! Na začátku se ani nechtělo věřit, že by v Manile mohl být nějaký problém s dopravou. Pravou tvář nám filipínská metropole ukazuje až teď. Právem je označována za jedno z nejucpanějších měst na světě. Trochu se začínáme obávat, abychom odjezd do Banaue stihli.
Po večeři v Mekáči objednáváme Grab, ten nás nemůže najít, nezbývá než jet na nádraží tricyklem a občas i v protisměru. Po silné dávce adrenalinu se na nádraží Sampaloc nakonec dostáváme včas. Bus do Banaue odjíždí ve 22 hod. Díky radám ostatních cestovatelů víme, že jízda dálkovým autobusem nemá daleko od jízdy v mrazícím boxu.🥶 Navlíkáme na sebe všechno, co máme a nastupujeme.
1.den příjezd a výlet do Hapao
Autobus do Banaue přijíždí s předstihem. Ještě před 7 hod. Poněkud vymrzlí vystupujeme na nádraží Ohyami. Chlapec z ubytování už čeká a odváží nás do penzionu. Nejdříve míříme na snídani a hned domlouváme výlety na dva dny. Tady se bez průvodce téměř nikam nehnete. Vypůjčení motorky je skoro nemožné a když, tak předražené.
Vyplatí se prostudovat reference na ubytování. To jsme úplně nevychytali. Ta nádhera všude okolo je vykoupena hlukem a zimou. Bydlíme přímo na křižovatce a před barákem máme stanoviště tricyklů.
Jedeme navštívit první rýžové terasy v okolí Banaue
V 10 hod. vyrážíme tricyklem na Hapao Rice Terrases a k horkým pramenům Hapao Hot Springs. Banaue je obklopeno rýžovými terasami. Horský vzduch je jiný než na jihu. Máte pocit, že jste v úplně jiném světě.
Tricykl zastavuje u turistické kanceláře, kde se musíme zaregistrovat a dostáváme průvodce. Tady nás mile překvapuje, že Česká republika je na třetím místě v návštěvnosti této lokality, tedy aspoň pro leden 2020. 👏
K pramenům je nutné překonat cestu po úzkých kamenných cestičkách, tvořených z okrajů rýžových teras. Občas to je docela vysoko, obezřetnost je na místě. Cestou míjíme pár místních psů a samozřejmě obyvatele pracující na rýžových polích. Jinak tu vládne mír a klid. Turisty potkáváme až u horkých pramenů. Cesta k nim trvá okolo 45 min. Pokud by na vás byla voda příliš teplá, můžete se ochladit v přilehlé řece Hapao.
2.den – Batad
Dnes vyrážíme na trek do Batadu a dobrovolně si bereme roušky, protože výpary z tricyklů jsou doslova otravný. To si řeknete, že jste v horách, na čerstvém vzduchu…🙄 Nakonec nejedeme tricyklem, ale s dalšími spolucestujícími ze Španělska a Filipín máme k dispozici van, tak otrava výfukovými plyny je pro dnešek zažehnána.🙏
Přes 2000 let staré rýžové terasy v Batadu jsou právem zapsané pod UNESCEM. Je to doslova jako v pohádce. Průvodce nás varuje, ať nefotíme místní obyvatele bez jejich souhlasu, který očekává odměnu, jinak taky můžeme dostat šutrem do hlavy.😳 Asi to je pochopitelné, už tak se musí cítit jako v cirkusu, když kolem nich prochází davy turistů. Pokud dodržujete pravidla, lidi jsou tu opravdu milí.
Batad – vodopád Tappiya
Cestu k vodopádů Tappiya, která vede jak jinak než přes rýžoviště, lemují obchůdky se suvenýry. Jednoduché restaurace a občerstvení jsou rozmístěné nedaleko sebe. Hlady ani žízní tu neumřete. Obyvatelé tu pěstují rýži pouze pro vlastní potřebu, bez využití jakékoliv techniky nebo vodních buvolů. Vzhledem k poloze rýžovišť to ani není možné.
Tip! Chcete-li ochutnat pravou batadskou rýži, musíte právě zde v některé z restaurací.
Ve vodopádu se dá vykoupat, nezapomeňte plavky a ručník. Voda je tu chladnější, ale po sestupu dolů osvěžení přijde vhod. Osoby trpící závratěmi by měly i tuto cestu zvážit. Sestupuje se po úzkých okrajích rýžových teras, které mohou být i několik metrů vysoké. V případě, že výšky zvládáte, budete z výletu nadšeni.
Cestou zpět do Banaue se zastavujeme u vyhlídky na Bangaan, který je rovněž zapsán pod UNESCEM. (můžete vidět níže ve videu)
Stále nevíme, jak to dopadne s výletem do Sagady, ten je naplánovaný na další den.🤔 Sagada má být, dle informací místních, kvůli koronaviru zavřená. Můžete se zde údajně ubytovat nebo zajít do hospody, ovšem na atrakce ne. Logiku to nemá, ale co neděláme. Jen nevíme, když to neklapne, co tu budeme další dva dny dělat.😳
Bohužel to tu není tak jednoduché jako např. túry v Krkonoších. Značení neexistuje, na většinu míst je potřeba průvodce a dostat se tam dá jedině tricyklem, který na vás musí čekat. Je to omezující a prodraží se to. Chápeme, že zdejší lidé taky z něčeho musí žít.
3.den – Sagada
Co by to bylo za dovolenou bez adrenalinu. Přestože místní tvrdí, že Sagada je pro turisty zavřená, rozhodli jsme se to risknout a 4.30 ráno se vydáváme na autobus. První zádrhel na sebe nenechává dlouho čekat. Dveře hotelu jsou zamčené. Přesto, že jsme večer dvěma osobám sdělili, že potřebujeme mít ve 4.30 odemknuto, na mřížích je petlice. Opatrně klepeme na dveře majitelů, nic se ovšem neděje. Je 4.45 a autobus odjíždí v 5.00. Nervozita stoupá. 😖 Píšu zprávu chlapci, který nás ubytoval. Ten naštěstí komunikuje, ale jeho rada ať zaťukám na dveře kuchyně, je k ničemu.
Vzhledem k tomu, že je 4.55, už chytám celkem pořádnýho nerva a mlátím na všechny dveře, co jsou v kuchyni. Opravdu se zadařilo, rozespalý majitel vychází, jakoby se nechumelilo a pomalu se šine ke dveřím. Z hotelu doslova vybíháme, abychom se na nádraží se dostali přesně v 5.00 a další hodinu a půl tam mohli sedět, jelikož autobus má překvapivě sekeru.😆
Na Filipínách, co se týče koronaviru už jsou dost napřed. Všude fungují „Health desky“. Jaká je jejich účinnost, to je otázka. Při pohledu na pracovníka posuďte sami.🤭
S přibližujícím se příjezdem do Sagady se začínáme modlit, ať není naše pětihodinová cesta zbytečná a nezůstane jen u návštěvy Youghurt House. Vypadá to, že naše modlitby byly vyslyšeny. Po změření teploty, vyplnění dotazníku a zaplacení turistického poplatku jsme vpuštěni do Sagady. Při vyplňování dotazníku není na místě černý humor, ale napadlo nás, co by se asi tak stalo, kdyby tam někdo napsal místo pobytu v posledních 14ti dnech Wu-Chan. No nic, blbá sranda, já vím…🤭
Sagada a její atrakce
Po návštěvě Youghurt House odcházíme k první atrakci Rock wiew point, nic extra, skály vzdáleně připomínají naši Pálavu. Pokračujeme k „urbexovému“ autobusu a odtud k jeskyni Lumiang. Všude potřebujete průvodce, který je sice k ničemu, ale aspoň je zaměstnaný. Těch pár vět by v podstatě stačilo napsat na ceduli vedle jeskyně. Dovnitř jeskyně se bohužel dostat nedá. Fotku rakví máme, jsme o 300,- PHP lehčí a pokračujeme dál.
Kvůli koronaviru pozastavili trek jeskyněmi k vodopádu, ale v Sagadě jsme stejně hlavně kvůli rakvím zavěšeným na skále. Pomocí google maps se celkem snadno dostáváme okolo kostela k místu, kde se podezřele houfují turisti. Do Echo valley opět potřebujete průvodce. Vzhledem k tomu, že naše dovolená už se chýlí ke konci a začínají mizet finanční prostředky, doufáme, že už po nás nikde nebudou nic chtít. Omyl, ani to, že se přidáváme ke skupině německých turistů nás neuchraňuje od dalšího výdaje 300 PHP. Bystrému oku filipínské průvodkyně, při návratu od zavěšených rakví, nelze uniknout. „Give me 300“.🙈😆 Okamžitě balí peníze a mizí s další skupinou k rakvím.
Proč jsou rakve v Sagadě zavěšené na skále?
Jedná se o tradiční způsob pohřbívání lidí, který se do nedávna využíval. Ne každému bylo dopřáno být pohřben tímto způsobem. Zesnulý musel zemřít přirozenou smrtí, musel být mimo jiné ženatý a mít vnoučata. Výška zavěšení záležela také na postavení zemřelého. Tradicí bylo, že si starci připravovali rakve z lokálního dřeva sami, případně za pomoci potomků. Pokud se ptáte, proč jsou některé rakve delší a některé kratší, nebylo to z důvodu velikosti zemřelého nebo snad, že menší byly pro děti. Ty neměly privilegium být tímto způsobem pohřbeny. Do příchodu Španělů se pohřbívalo v prenatální poloze, proto bylo zapotřebí menších rakví. Po španělské kolonizaci se zesnulí pokládali narovnaní na záda, tak jako je tomu v dnešní době.
Ještě zbývá trocha času. K jezeru Danum, které bylo alternativou v případě uzavření všech sagadských atrakcí, už to bohužel nestihneme, ale k podzemní řece ano. Je to pěkná procházka klidnou přírodou a s téměř žádnými lidmi. Nedošli jsme sice až na konec, ale dost pravděpodobně se tudy dá dostat do Echo valley. Cestu sem není úplně jednoduché trefit. Vede přes malou soukromou farmu a není nijak označená.
Tip! Použijte Google maps a zeptejte se místních. 😉
Na závěr ještě rychlý oběd a pak už se vydáváme zpět na autobus do Banaue.
4.den Banaue
Poslední den v Banaue trávíme poflakováním se po okolí. Povedlo se tu ještě vyměnit poslední dolary a tak si užíváme i hodinovou Hilac masáž za 500 PHP.
Asi by nás normálně nenapadlo prolézat různá zákoutí a schodiště banauských budov, samozřejmě těch veřejných, ale když nevíte co s časem do 19 hod…
Povedlo se aspoň natočit pár záběrů běžného banauského života.
Cesta z Banaue probíhá skoro bez komplikací, tedy až na jednu drobnost a tou není teplota blížící se bodu mrazu. Autobus náhle zastavuje, venku je tma, mlha a prší. Není jasné, proč autobus zastavil. Po nějaké chvíli zjišťujeme, že se na cestu sesunula hromada kamení ze skály, která ji lemuje. Oba řidiči urychleně vytváří prostor pro projetí autobusu. V podstatě dělají jen dvě koleje pro kola. Na jejich výrazu je vidět, že tato situace tu není ojedinělá. Můžeme být rádi, že sesuv nenastal, když jsme projížděli. 🙏
Do Manily přijíždíme ve 4 hod. ráno. Na nádraží Sampaloc nás okamžitě odchytávají taxikáři. Vyhrává ten, který nám nalhává, že jezdí pro Grab. Když po nás chce mapu a ptá se kde hotel je, dochází nám, že pro Grab určitě nejezdí. Nicméně cena je daná a přes jeho pokusy o navýšení nepřipouštíme diskusi. O zážitky z posledního dne v Manile se podělíme zase v dalším článku. 😉
Kompletní galerii fotografií z cesty po Filipínách najdete ZDE.
YouTube galerii s krátkými videi najdete ZDE.
Použité zdroje: www.wikipedia.org.
