Dobrodružství, které nabízí jižní Vietnam nelze obsáhnout během několika dní. Zvolili jsme tedy kromě Ho Chi Minh City, Mekong a ostrov Phu Quoc.
Ho Chi Minh City
V Ho Chi Minh City (dále jen HCMC) jsme přistáli na čas, to se koneckonců od Katarců očekává. Všeobecně Quatar Airways platí za spolehlivou leteckou společnost. Něž jsme se dostali do fronty na pasovou kontrolu, odchytil nás chlapec, tedy pravděpodobně to byl chlapec, u Vietnamců se věk těžko odhaduje, a ten nám nabídl měsíční SIM kartu za směšný peníz v porovnání s nabídkou našich operátorů. Rozhodně doporučujeme kartu vzít (viz. předchozí článek…) V nekonečné frontě na pasovou kontrolu budete mít dostatek času na přemýšlení, proč ve Vietnamu to jde za pár korun, ale v naší zemí ne.
Výlet jsme pojali nízkonákladově, další cesta tedy vedla na autobus. MHD v HCMC funguje docela dobře, cesta do hotelu uběhla poměrné rychle. Díky připojení k internetu jsme spustili Google mapy a slepě jim důvěřovali. Informace „jděte na severozápad“ nám nepřišla zrovna praktická, nicméně jsme se párkrát otočili a ve finále došli na místo určení, přesněji do jeho blízkosti. V ulici bylo tolik hotelů, v podstatě v každém vchodu jich bylo několik, že pro navigaci bylo zcela nemožné určit přesný bod. Vietnamců se nemá význam na nic ptát, protože ti neví, co je 10 metrů od místa, kde se zrovna nachází. Tady musí fungovat mozek. Technika ani místní komunita není spolehlivá. Nakonec to ale vždycky najdete. Důležité je, nevzdát se! Tip na hotel: Haeven Guest House.
Doprava v Ho Chi Minh City
Do hotelu jsme dorazili za soumraku, což nás neodradilo ještě se vydat prozkoumat krásy HCMC. Naše kroky ovšem zbrzdila první frekventovaná silnice. Byl to takový hlavolam, jak se dostat na druhou stranu. Přechod pro chodce? Na ten nikdo nereaguje. Je to jasný, musí tu být nadchod. Po otočení hlavy vpravo i vlevo jsme se ujistili o opaku. Že by podchod? Ne, ani ten tu není. Tak jak se, do háje, ti Vietnamci dostanou na druhou stranu? No nic, nezbývá než počkat na někoho z místních a kopírovat jeho kroky.
Popravdě u prvního chodce jsme si na to netroufli, jelikož jsme byli přesvědčeni, že se chystá spáchat sebevraždu. Zanedlouho jsme ovšem pochopili, že není jiné možnosti, než natvrdo vlézt do vozovky. Pokud neskočíte přímo pod kolo a dáte znamením ruky jasně najevo, že se chystáte přejít, je to reálné. Nečekejte, že zastaví. Pouze přibrzdí nebo vás objedou (více zde: Doprava ve Vietnamu).
Svátek TET
První adrenalinový zážitek z Vietnamu máme za sebou, tak hurá do víru velkoměsta. Do HCMC jsme přiletěli v pátek, kdy probíhaly poslední dny jejich velkého svátku TET. Jsou to vietnamské oslavy Nového roku, které zde trvají poněkud déle než v Evropě.
Tento svátek se vyznačuje především tím, že je všude spousta lidí, o mnoho více než po zbytek roku. Špatně se shání ubytování i letenky, všechno tu trvá déle a je podstatně dražší. Na druhou stranu jsou ulice krásně vyzdobené, všude je spousta květin a světel. Některé světelné výzdoby působí značně kýčovitě, ale jste ve Vietnamu a k tomu to zkrátka patří. Prošli jsme noční centrum, ochutnali pár místních specialit připravovaných na chodníku a pomalu se ubírali zpět k hotelu.
Delta Mekongu
Po snídani skládající se z toustu, marmelády a čaje (v ceně ubytování) jsme čekali, že nás někdo vyzvedne na výlet do delty Mekongu. Byl to první ze dvou organizovaných výletů, který jsme měli dohodnutý a zaplacený předem přes paní Mai. 8 hodin a nikde nikdo. V hotelu jsme potkali dvě Češky, které nás ujistily, že někdo přijede. Dochvilnost bohužel nepatří k vietnamským vlastnostem. Po půl hodině ale někdo opravdu přišel a odvedl nás k minibusu. Cesta ubíhala celkem dobře a po nějaké době jsme zastavili u první atrakce, buddhistického komplexu Vinh Trang Temple.
Ostrovy delty Mekongu
Delta Mekongu je jednou z největších atrakcí jižního Vietnamu. Tomu odpovídá i množství lodí a turistů ze všech koutů světa. Představa, že si dáte rybu z Mekongu ovšem není zrovna lákavá. Voda v řece je značně znečištěná. Pro Vietnamce je Mekong každopádně velmi důležitý. Více se dočtete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mekong.
První zastávkou v deltě bylo My Tho, odkud jsme vypluli na cestu okolo ostrovů Dragon, Unicorn, Phoenix a Želví ostrov. Minuli jsme rybářský přístav, most Rach Mieu a domy na kůlech. Na ostrově Unicorn byla zastávka s výletem do vesnice obklopené zahradami s orchidejemi a se spoustou druhů jižního ovoce pěstovaného v deltě. Zanedlouho jsme přestoupili na malé veslice a projeli se po kanálu Thoi Son.
Cestou byla zastávka na farmách, kde se vyrábí sladkosti z kokosu a medu. Plavba pokračovala motorovou lodí se zastávkou na oběd. Zde se dají půjčit kola na krátké vyjížďky okolo kanálů. Poté jsme již nastoupili na loď mířící zpět do My Tho a odsud jsme se odjeli ubytovat do CanTho.
Večer nás ubytovali v jednom z lepších hotelů. Bez trochy chaosu se to ovšem neobešlo. Měli jsme domluvenou večeři, ale vzhledem k tomu, že jsme byli ubytování v jiném hotelu než ostatní a pro průvodce to bylo příliš komplikované, dal nám peníze ať si jdeme koupit něco k jídlu do města. Bylo to trochu překvapení, ale aspoň jsme měli večer pro sebe a mohli se podívat po Can Tho.
Plovoucí trhy v deltě Mekongu
Brzy ráno byl odjezd do přístavu, odkud jsme vypluli na legendární plovoucí trh.
Princip plovoucího trhu spočívá v tom, že malé čluny připlouvají k turistickým lodím a nabízejí různé potraviny, především ovoce.
Kokosák za 10 000 VND neměl chybu. Když je nejhůř, kokosák poslouží k rychlému zahnání žízně i hladu.
Docela zajímavou atrakcí bylo krmení krokodýlů. U nás by ochranáři zvířat nejspíš protestovali, že jde o týrání, v čemž by asi měli pravdu. Jiný kraj, jiný mrav a je potřeba si uvědomit, že tady vládnou jiné mravy. Turisté se zde baví podobně jako rybolovem, s tím rozdílem, že na udici mají kus kuřete a mávají s ním krokodýlovi nad hlavou. Krokodýl zůstává nehybně ležet a čas od času po návnadě vystartuje. Na turistovi je, aby s návnadou včas uhnul.
Nejezděte na výlet, když končí svátek TET!
V deltě Mekongu jsme strávili krásné dva dny. Návrat do hotelu byl v plánu kolem 17 hod. Když asi po půlhodině cesty autobus zajel do servisu, protože měl polámané dveře, začali jsme tušit, že 17-tá hodina časem návratu nebude…
Vedle servisu se nacházel bar, kde místo židlí měli houpací sítě. Kokosák zde byl asi za 15000 VND, tak to čekání nebylo úplně nepříjemné. Vzhledem k délce času, který jsme v baru strávili, jich padlo několik. Asi po hodině a půl byl autobus konečně opraven a my se mohli vydat znovu na cestu. V tuto chvíli jsme ještě netušili, že se nejednalo o poslední zážitek. Autobus se sice rozjel, ovšem zanedlouho zpomalil tak, že bylo rychlejší jít pěšky. V tuto chvíli jsme byli asi 120 km od HCMC.
Neplánovaná návštěva vietnamské rodiny
Byla otázka času, kdy si někdo bude potřebovat odskočit. Dle předpokladu to dostihlo i mě. Kolem nebyla žádná hospoda ani místo, kam by se dalo jít. Okolo silnice byly jen plechové budky nalepené na sebe, které trochu připomínaly staré garáže pro osobní auto. Situace začínala být vážná. Močový měchýř má přece jen omezenou kapacitu a pokud jsem nechtěla zažít faux pas, bylo nutné sebrat veškerou odvahu a požádat o pomoc v jednom z místních příbytků. Nejprve se mi snažili naznačit, že jejich domov není veřejné WC, nicméně když viděli zoufalý výraz na pokraji zhroucení, svolili, že mohu jít dál.
Ve Vietnamu je zvykem vyzouvat se před obydlím. Urychleně jsem odhodila boty a proběhla místností o rozměru sotva 20 m2, kde žily tři generace. Obyvatelé příbytku nevěřícně koukali na bílou ženu, která jim vpadla do domácnosti. Koupelna, prádelna a záchod v jednom se nacházely ve vedlejší místnosti. Zrovna probíhalo improvizované praní prádla, které mělo za následek značné množství vody a oblečení na podlaze. Zbývalo zdolat překážkovou dráhu ve ztížených podmínkách nejlépe bez zlomení nohy nebo jiného úrazu v důsledku uklouznutí na mokré podlaze. Zadařilo se, ale byly to nervy. Cestou zpět jsem děkovala a klaněla se před každým členem domácnosti.
Pokud mi nezachránili život, tak čest určitě!
Nekonečná cesta zpět do HCMC opět pokračovala šnečím tempem. Přes všechny strasti jsme kolem půlnoci dorazili do HCMC a padli totálně vyřízení do postele.
Ho Chi Minh City centrum
Další den jsme zasvětili objevování krás HCMC. První kroky mířily k vyhlídkové věži Bitexco Financial Tower (258,5 m, 68 pater, rok dokončení 2010). Tady máte dvě možnosti, jak si užít výhled. Můžete jít s ostatními turisty a zaplatíte vstupné 200 000 VND na vyhlídku ve 49. patře nebo si vyjedete do restaurace EON 51 v 51. patře (v tomto patře je i heliport) a dáte si kafe za zhruba stejnou cenu nebo 50 000 VND přidáte a máte kafe s nějakým destilátem.
Na nábřeží řeky Saigon můžete podlehnout nabídce na vyhlídkovou plavbu po řece na malém, vratkém člunu za cca 300 000 VND nebo výrazně ušetřit a svézt se hromadnou lodní dopravou za 6 000 VND. Vidíte to stejné s menším rizikem potopení. Místo, kde jsme vystoupili nebylo nijak zajímavé, tak jsme si dali kokosák a jeli zase zpět. Mezi další atrakce HCMC patří budova pošty a chrám Notre Dame ležící nedaleko sebe.
Procházkou jsme se dostali až k muzeu války. Toto místo doporučuji navštívit jen silným povahám. Je zde výstava fotografií válečného fotografa, který věrně zachytil zvěrstva americko-vietnamské války.
Relax s překvapením
Poslední půlden před odletem na Phu Quoc jsme se rozhodli zpestřit masáží. Za 300 000 VND si užijete hodinovou masáž. Ta je fajn, ale má jeden háček. Po absolvování procedury obdržíte kartičku spokojenosti zákazníka. Když už děkujete a rozplýváte se jak to bylo super, je vám blbý potom ocenit maséra 20 000 VND, ikdyž to na Vietnam nejsou malé peníze. Dole v kartičce, poté co maséra ohodnotíte maximální spokojeností, najdete rozpětí spropitného 50 000-300 000 VND dle vaší spokojenosti. Ejhle, ono to vychází na dalších 300 000 VND a jste na dvojnásobku ceny. Dát to samozřejmě nemusíte, ale oni moc dobře ví, že většině turistů to bude hloupý a dají jim to. Klobouk dolů před tím, jak lze bílého turistu dokonale zmanipulovat! Zkušenost k nezaplacení. Konečně víte, jak to tu chodí a můžete s tím kalkulovat.
Je poledne, nejvyšší čas skočit na oběd, vyzvednout v hotelu batohy a vypravit se na letiště, jak jinak než MHD. K objednávání jídla bych měla malou poznámku. Než si něco objednáte, použijte raději překladač nebo místo smažených nudlí obdržíte v lepším případě nudlovou polévku.
Phu Quoc
Na ostrov Phu Quoc přilétáme v pozdně odpoledních hodinách. Naivně si myslíme, že na letišti bude půjčovna skútrů. Nacházíme maximálně parkoviště. Nezbývá než vzít taxi. Není drahé a pohodlně se dostáváme až k hotelu Hai Hien Guesthouse, který je v těsné blízkosti nočního trhu. Na ostrově nelze cestovat jinak než s řidičem nebo skútrem, vydáváme se tedy zjistit možnosti. Nakonec využíváme stroj nabídnutý v našem hotelu. Jak už jsem v předchozím článku naznačila, „motocykly“ jsme pojmenovali střep 1-5. Dobrodružství se střepem č. 1 může začít.
Objevování ostrova Phu Quoc
První cesta vedla na nejjižnější místo ostrova do městečka An Thòi. Pokud chcete vidět nejdelší lanovku na světě přes moře, zapsanou v Guinessově knize rekordů, musíte právě sem. Pravděpodobně vás zaujmou také kulatá rybářská plavidla ve zdejším přístavu. Zdají se vám podivná? To nám taky. Pokud se ptáte proč mají tato plavidla kulatý tvar, odpověď je celkem jednoduchá. Vynalézavý Vietnamec se nezapře. Očekávali jsme, že to bude mít nějaký praktický význam při chytání ryb. Pravda je taková, že vietnamskou vládu napadlo zavést daň z rybářských lodí. Jak z toho ven? Kulaté plavidlo přece není loď. A je to vyřešený!
Cestou z An Thòi jsme se dostali do kolony s pohřebním autem. Ta ale naštěstí netrvala příliš dlouho. Po zážitku z návratu od delty Mekongu vlastně nic nemůže trvat příliš dlouho. To začnete pět ódy i na naši D1.
Sao Beach
Dalším cílem je pláž Sao Beach, kterou najdete snad na všech pohlednicích z ostrova Phu Quoc. Krásná pláž s bílým pískem a dřevěnou houpačkou zavěšenou na pokřivené palmě vypadá na obrázku jako nefalšovaný ráj. Skutečnost je maličko jiná. Když se rozhlédnete kolem, s úklidem si zde hlavu příliš nelámou. Plast je prostě prokletí Vietnamu a bohužel nejen Vietnamu.
Houpačku nemůžete přehlédnout, s největší pravděpodobností se okolo ní bude motat spousta lidí, čehož místní koumáci okamžitě využili a sednutí na houpačku zpoplatnili. Sice jen 20 000 VND, ale i tak, spíš jde o princip.
U pláže je parkoviště, kde vás okamžitě někdo odchytí a vyžaduje parkovné 100 000 VND, tedy dá vám kartičku a pokud nezkonzumujete v restauraci za určitou hodnotu, musíte zaplatit parkovné. Toto je na ostrově zcela běžné.
Koupání a hlavně lidí už bylo dost, byl čas vyrazit do vnitrozemí. K vodopádu Tranh Stream. Záleží, ve kterém období sem zavítáte, ale žádný gigantický vodopád nečekejte. Procházka to je ovšem příjemná. Parkování a vstup k vodopádu vyšel na 22 000 VND.
Trocha romantiky neuškodí
Stádo krav přecházející po pláži při západu slunce zní tak trochu jako kýč z filmu, ale je to fakt. Vietnam je země netušených možností. Pokud to chcete vidět, vypravte se na Truong beach. 😉
Jelikož jsme měli ubytování v těsné blízkosti nočního trhu, večeře byla vyřešena jednoduše. Zkusili jsme od každého něco a věřte, že bylo z čeho vybírat. Vietnam zkrátka nabízí doslova kde co.
Poslední den v ráji
Poslední den před odletem do Hanoje jsme se rozhodli strávit na pláži, ale chtěli jsme najít nějakou opuštěnou pláž, kde nikdo nebude.
To se povedlo tak na půl. K jedné jsme se dostali, jenže přístup do vody zde nebyl snadný. Tato pláž navazovala na Eko Beach Resort. Ikdyž jsme zde nebyli ubytovaní, nikomu nevadilo, že jsme tady zůstali.
I pobyt v ráji musí jednoho dne skončit. Byl čas vyrazit pro batohy a na letadlo směr severní Vietnam – Hanoj.
Celý fotoreport z Vietnamu najdete ZDE.
