V dnešní době už takovou babičku jen tak neuvidíte, obzvlášť u nás ve městě. Možná byste ještě nějakou viděli na menší vesnici. Moje báječná kamarádka (já mám vůbec kolem sebe úžasné lidi) má přesně tu správnou babičkovskou babičku.
Babičkovské babičky vypadají jako ty, které na svých obrázcích zvěčnil Josef Lada. Vždy ji potkáte s precizně zavázaným šátkem, velkými brýlemi, typickou zástěrou a hůlkou, kterou jsem si myslela, že nosí jako oporu při chůzi. Omyl! Je to hůlka obranářka.
Bábince, jak jí všichni říkají, je něco přes devadesát let. Svojí aktivitou by nás všechny strčila do kapsy. No řekněte, šli byste v devadesáti v pět ráno okopávat vinohrad? Já tedy ne.
Bábinka bydlí s rodinou v menším stavení na vesnici nacházející se na jižní Moravě. Za domem mají dvorek s chlívkem a vinohrad. Samozřejmě zde chovají spoustu domácích zvířat, některé i užitečné. Slepice, prasátka, holuby, kočky a psy.
Jedním z méně užitečných zvířat je kohout. Kokrhání, od dob vynálezu budíku, už moc neužijeme. Naparování a bitky s ostatními kohouty na hnojišti taky nejsou k ničemu a ta jediná věc k čemu kohout je, se svým popisem do seriózního článku nehodí. Navíc ten jejich černý kohout to je pěkná bestie. Myslím si, že jediná možnost, kde by mohl být užitečný a zhodnotil by všechny svoje přednosti, jsou kohouti zápasy.
Kohout vždy na veškeré příchozí utočil, skočil na záda a kloval a kloval. Bylo mu jedno, jestli jdete uklízet nebo ho a jeho družky nakrmit. Bábinka je ranní ptáče. Je zvyklá krmit zvířata jako první a teprve poté si dá snídani sama. Vzhledem ke zkušenostem s kohoutem se jednoho dne vyzbrojila svojí špacírkou, aby v případě kohoutího útoku měla něco na obranu. Kohout už se naparoval na hnojišti a svýma malýma zlomyslnýma očkama sledoval, kdy bábinka přijde, aby zase prokázal, kdo je tady pánem. Bábinka vyšla se zrním ze dveří a jako každý den pomalu otevírala branku. Kohout už se natěšením celý třásl, ale tentokrát, byla bábinka připravena. Jak kohout skočil, bábinka byla rychlejší a ťukla ho po hlavě hůlečkou. Za prvé možná trosku víc, než chtěla. Za druhé to kohouta totálně překvapilo, takže sletěl na zem a stál a na místě kde dopadl, jako socha. Tento stav zase překvapil a vyděsil bábinku. Z obav, že to kohout nepřežije, jej chodila po deseti minutách kontrolovat. Co vám budu povídat, stál tam jako solný sloup dobré dvě hodiny (asi přemýšlel, jestli to s ním má seknout). Po dvou hodinách se otřepal a vylezl si zpět na vrchol hnojiště. Nezanechalo to na něm žádné následky a rozhodně se nepoučil.
Jednoho pěkného dne si bábinka užívala klidu a sluníčka na dvorku, hůlečku jako vždy při sobě. Z lavičky pozorovala čilé zvířectvo. Kde se vzal, tu se vzal, Dušan Kožíšek se objevil. Dušan je bábinčina kočka domácí, tedy kočka patřící ke stavení a pracující na poloviční úvazek jako lovec myší. Druhou polovinu úvazku má k profesionálnímu spaní.
Tato kočka dostala své jméno po českém běžci na lyžích Dušanu Kožíškovi (pro ty, komu by přišlo jméno povědomé). Co naplat, že kočka to byla rodu ženského, bábinčin vnuk svoji podporu českému běžci na lyžích potřeboval vyjádřit po svém.
Když se Dušan uhnízdila na slunném místě, přikráčel na návštěvu sousedův kocour. A začali se k sobě mít, jednoduše řečeno chtěli jít na věc, jaro je zmáhalo. To ale bábinku velmi rozlítilo. Takhle za bílého dne chtějí dělat sprosťárny?! Na mém dvorku tedy ne! Tak kocoura ťukla hůlkou, ten zařval a do konce týdne ho nikdo neviděl. Pro milovníky koček dodávám, že kocourovi se nic nestalo a měl si uvědomit, že takové sprosťárny za bílého dne a před bábinkou narozenou na začátku 20. století se tohle prostě nedělá.
Stejným způsobem dopadl i holub, jenž sice viděl obdobnou situaci, na kterou se chystal u koček, ale nejspíš si myslel, že na něj bábinka nemůže. Když se o jarní radovánky za bílého dne pokusil se svojí družkou, bábinka to zhodnotila, že chce ubohé holubičce ublížit. A už ji měl! Bábinka ho klepla svojí hůlčičkou. Všechna zvířata, o kterých se zde mluví, jsou živá, zdráva a koťaty, kuřaty i holoubaty se dvorek jenom hemží.
