S tím jak mi postupně přibývá věk, přibývá i množství doktorů, ke kterým se dostávám. Povím Vám zážitek z jedné takové návštěvy.
Stačil jeden třítýdenní kašlíček, jeden špatný pohyb a ozvalo se LUP. Najednou jsem se nemohla pohnout. Záda o sobě dávala vehementně vědět. A protože to nebylo poprvé, zavolala jsem svému doktorovi a objednala se. Termín jsem dostala kupodivu už za 3 měsíce.
Mezitím, se mi podařilo záda opatrně rozcvičit. Ale i tak jsem se u doktora dozvěděla, že by byl vhodný celkový snímek páteře. CT vyšetření už jsem absolvovala, tentokrát jsem v ruce držela žádanku na vyšetření pomocí magnetické rezonance.
Se zkušenostmi z jiných vyšetření a objednacích dob jsem čekala, že nejbližší termín magnetické rezonance bude tak za půl roku. O to větší překvapení bylo, když stanovený den pro vyšetření byl za necelé tři týdny. A jako bonus v neděli a brzy ráno. Hold výhoda velkého města a několika nemocnic v něm.
V nemocnici jsem si připadala poněkud zvláštně. Jedinou živou bytosti široko daleko byl vrátný, který mě s úsměvem navigoval směrem do čekárny. Tam bylo překvapivě už několik dalších pacientů, čekacích buď na vyšetření pomocí počítačové tomografie (CT) nebo magnetické rezonance. No sešlo se nás tam asi 7.
Otevřely se dveře, předala jsem žádanku, a za chvíli se už šlo na věc. Dostala jsem instruktáž, že nesmím mít na sobě ani v sobě nic kovového jako kus střepiny, pár broků v pozadí, nebo šperky po babičce v žaludku, nebo cokoliv jiného kovového co Vás napadne. Vyfasovala jsem andělíčka.
Byl čas se převléknout, sundat všechny šperky a oblečení. Naštěstí žádný piercing nemám, ani žádný kovový implantát, tak to byla docela rychlovka. Jediný problém nastal při odložení brýlí. Po jejich odložení se stal svět rozmazanou šmouhou. To jsem pak musela spoléhat na to, že mě sestřička odvede na to správné místo.
Nejdřív mě posadila a posléze položila. Dostala jsem sluchátka, tak trochu podobná těm, co mají DJ-ové na hudebních show. A zaujala pozici faraona ležícího v rakvi. Když nad tím tak přemýšlím, tak té se trochu magnetická rezonance i podobá.
Postupně jsem zajela dovnitř do tunelu. Všichni, kterým jsem se o tomto vyšetření zmínila a absolvovali ho, mě strašili jaký to bude nepříjemný hukot. A zatím se nic nedělo.
Trochu jsem se rozhlížela, ne že bych toto bez brýlí tolik viděla. Moc to ani s fixovanou hlavou a bez brýlí s několika dioptriemi na dálku nešlo. Ale i tak se mi strop zdál proklatě blízko. Klaustrofobici si to tu asi moc neužívají. Naštěstí jsem ještě před vjezdem do tunelu dostala do ruky balonek “poslední záchrany”, kterým by šla v případě nouze zavolat obsluha. Ten bych asi v případě nouze vehementně drtila a mačkala.
Postupně se začaly ozývat divné zvuky. A tehdy jsem si začala připadat jako řízek. Odspodu mě to to naklepávalo, nahřívalo a do toho se ozývalo tuc tuc. Přirovnat by se to dalo, při dobré vůli, k technu nebo house music. Takže jsem si připadala jako řízek na nějaké párty pořádané v tunelu.
Několikrát jsem popojela jsem tam a zpět. Asi po 20 minutách bylo vše hotovo. Maně mi problesklo hlavou, jestli pozice faraona, nebo chcete-li ležící mrtvoly byla vhodná. Nebudu si muset magnetickou rezonanci zopakovat pro zkreslené výsledky? Sestřička mě ujistila, že ne. No tak si počkáme, jak výsledky dopadnou a hurá do nového sluncem zalitého dne jako čerstvě naklepaný řízek připravený na smažení.
