Čejč najdete necelých 20 kilometrů severozápadně od Hodonína. Obec leží převážně na rovině, jen v západní části se zvedají svahy s vinohrady. Na úbočí těchto svahů najdete areál sklepů s názvem Pod Búdami. Místní vína můžete ochutnat při různých příležitostech, jako je svatomartinský košt nebo akce s názvem Otevřené sklepy.
Čejč a jeho okolí protíná několik cyklistických a turistických tras. Moc asfaltu nečekejte. Cyklostezky většinou využívají místní polní cesty.
Obsah článku
První parní mlýn na Moravě
V centru obce vaši pozornost upoutá šedá mohutná budova parního mlýna, nacházející se v blízkosti autobusového terminálu. Mlýn, postavený v roce 1843 Huberterm Kleinem, byl prvním parním mlýnem na Moravě. Pro jeho pohon se používalo hnědé uhlí – lignit, který se v katastru Čejče těžil.
Nedaleko mlýna najdete rozcestník s turistickými značkami. Vydejte se po červené značce ve směru na Brumovice. Minete radnici a dostanete se do ulice s názvem U Šlechtitelky, ve které sídlí šlechtitelská stanice, věnující se šlechtění polních plodin už od roku 1950. Všimněte si lánů kukuřice v těsné blízkosti obce. Na některých místech jste mohli zahlédnout bílé sáčky namotané na klasech. Narazili jste na pokusné pole, kde roste nová odrůda kukuřice.
Léčivý pramen
Z červené turistické značky se odpojuje cesta označená symbolem pramene. Po ní se dostanete k nenápadnému, lehce zapáchajícímu prameni s názvem Heliga. Mezi místními obyvateli se o prameni povídá, že se v jeho vodách vykoupal pes císařovny Marie Terezie, která tu byla na lovu kachen. Pes, mající prašivinu, se touto koupelí vyléčil. Název pramene Heliga tak může být zkomoleninou německého Heilen, což značí uzdravení.
Říká se na každém šprochu pravdy trochu. I tato pověst má reálný základ. V Čejči kromě pramene bylo i slané jezero, pozůstatek ustupujícího moře z konce poslední doby ledové. Druhé, podobné jezero leželo „za kopcem“ v údolí mezi obcemi Kobylí, Terezín a Brumovice a jmenovalo se Kobylské jezero.
Zaniklé lázně
O léčivých schopnostech vody v prameni a jezerech se vědělo dlouho. V roce 1581 je jejich účinek, na nemoci kožní a kloubní, popsaný v knize Tomáše Jordána z Klausenburku (Kniha o přirozených vodách hojitedlných neb teplicech moravských, slavným čtyřem stavuom markhrabství moravského připsaná).
Na popud Marie Antonie, kněžny z Lichtenštejna a z Mikulova, hraběnky Czoborové, vznikl v roce 1716 u jezera hostinec a jednoduché lázně. Díky podpoře hraběnky se lázně staly oblíbeným místem mezi šlechtou. Po její smrti, celé hodonínské panství i s Čejčí, připadlo jejímu marnotratnému synovi Josefu Czoborovi. Ten panství tak zadlužil, že skončilo v dražbě. Zadlužené panství koupil roku 1762 manžel císařovny Marie Terezie císař František Štěpán Lotrinský. Z panství vytvořil soukromý velkostatek císařské rodiny. Čejč zůstala v držení císařské rodiny až do roku 1918.
Na začátku 19. století byly lázně obnoveny místním podnikavým hostinským Františkem Poduškou. Lázně a lázeňský park zanikly kolem roku 1858 se smrtí hostinského, i díky narušení činnosti pramene jako následku odvodňování okolních polí.
Rybník Čejč a přírodní památka Špidláky
Z centra Čejče po cyklotrase s názvem Mutěnická (směr Mutěnice), ale i červené značce Cesty T.G.Masaryka (směr Čejkovice), se dostanete k rybníku Čejč. Rybník s plochou dva hektary je klidné místo zvoucí k odpočinku, o které se starají místní rybáři. Rybník je lovným revírem spolku Sluneční zátoka Čejč, z.s. a pořádají se tu i rybářské závody.
Červená turistická trasa pokračuje k nízkým členitým kopcům porostlým trávou. Jedná se o přírodní památku Špidláky. Svahy jsou pokryty stepními loukami, na kterých roste řada vzácných druhů rostlin (například katrán tatarský, kozinec bezlodyžný, kosatec nízký) a žije tu mnoho druhů teplomilného hmyzu. Pokud budete pokračovat dál po turistické značce, dostanete se do sousedních Čejkovic.
Bílý kopec a Výchoz
Našim cílem byly další přírodní památky s názvem Bílý kopec a Výchoz. Sem značená cesta nevede. Lze se sem dostat dvěma způsoby.
Snadnější cesta vede přímo z centra Čejče od kostela sv. Vendelína. Po přejití křižovatky se vydáte ulici Pod Lesem. Nejprve, asi po 200 metrech od posledních domů, najdete Přírodní památku Výchoz (o té níže) a o nějakých 300 metrů dál po polní cestě je Bílý kopec.
Druhá cesta od Přírodní památky Špidláky je dobrodružnější. Vrátíte se zpět na rozcestí (bod vyznačený v připojené mapě) a budete pokračovat po asfaltové silničce vedoucí podél železniční trati k branám statku. Z té se pak vpravo odpojuje polní cesta z jedné strany lemovaná mokřadem a malými tůněmi.
Tady se přesvědčíte, že jste opravdu na okraji zaniklého jezera. Voda je tu blízko povrchu a může se Vám stát, že na cestě narazíte na rozsáhlé kaluže. Nezbývá než opatrně brodit. Uhýbat mimo cestu do trávy není moc dobrý nápad. Podařilo se nám tu potkat hned několik klíšťat a komárů.
Cesta není moc používaná. V létě tráva sahá až po kolena. Ideální čas, kdy se sem vypravit je zřejmě brzké jaro, kdy tráva ještě moc neroste. Pokud půjdete z této strany, nejdříve najdete Přírodní památku Bílý kopec.
Přírodní památka Bílý kopec
Přírodní památka Bílý kopec je směsí suchomilných trávníků, opuštěných sadů na terasách a lesostepních společenstev na okraji silně obhospodařované zemědělské krajiny. Kromě široké palety suchomilných rostlin zde můžete najít ohrožené druhy živočichů navázaných na tyto stepní biotopy. Jsou to třeba různé druhy zlatohlávků, roháč obecný, motýli (např. přástevník kostivalový, okáč ovsový) nebo kudlanka nábožná. Lze tu potkat i vzácnou vlhu pestrou, protože místo je oblíbeným hnízdištěm různých druhů ptactva.
Přírodní památka Výchoz
Nedaleká Přírodní památka Výchoz je obnažené úbočí kopce. To vzniklo díky těžbě písku a lignitu. Tento odkryv je tvořený třetihorními mořskými sedimenty různě ustupujícího a zase se vracejícího moře, písky, jíly a hlavně dobře patrnou uhelnou slojí šířce v rozmezí 0,5-1 m. Lignit se zde těžil zhruba od roku 1841 do počátku 20. století. Zde stejně jako na sousedním Bílém kopci lze najít fosilie třetihorních mořských měkkýšů.
Park u kostela – pruský generál i prezident
Nedaleko centra obce, v sousedství přestupního terminálu, se nachází kostel sv. Vendelína. Park obklopující kostel, který byl postavený v letech 1729-1731, nabízí příjemné posezení ve stínu stromů. V parku jsou umístěny sochy světců, náhrobek pruského generálporučíka i kámen s pamětní deskou připomínající prezidenta T.G. Masaryka.
Tomáš Garrigue Masaryk strávil v Čejči část dětství a mládí. V roce 1864 se ve zdejším dvoře učil kovářem. Na to upozorňuje pamětní kámen v parku, ale i další pamětní deska.
Pruský generálporučík Friedrich von Clausewitz, byl nejvyšším důstojníkem pruské armády, který je pohřben na území dnešní České republiky. Zemřel v Čejči na choleru dne 31. července 1866, během tzv. prusko-rakouské války, a byl zde pochován.
V parku najdete dětské hřiště, v sousedství je sportovní areál a sokolovna s restaurací.
Kolonisté z Francie – místní zvláštnost
Občas narazíte na neobvyklé příjmení místních obyvatel nebo místní název. To je většinou spojováno se zraněnými vojáky, kteří zde zůstali po některé z mnoha válek a bitev pustošících kdysi naši zemi. Ale v Čejči je to trochu jinak.
Čejč je zmiňovaná jako obec již kolem roku 1335. Po 30 leté válce je uváděna jako pustá (počet obyvatel je tak malý, že pole přiléhající k vesnici nemá kdo obdělávat). Znovuobnovení obce má na svědomí císařovna Marie Terezie, respektive její manžel. Kolonisté z kraje Franche Comté a Lotrinska dorazily v roce 1770 do Čejče na jeho pozvání.
Jejich život zde nebyl vůbec jednoduchý, i když měli oproti místním určité úlevy od panstva. Dodnes najdete mezi místními obyvateli jejich potomky s trochu exoticky znějícími příjmeními. Jiné, výrazné stopy se nedochovaly. Tak aspoň hlavní ulice v Čejči, takové neoficiální místo pořádání různých akcí, jako jsou adventní trhy, nese jméno Francouzská[1].
Do Čejče jsme se dostali náhodou díky zmínce kamarádky o léčivém prameni. Našli jsme tu plno zajímavostí i pohnutou historii, za kterou by se nemuselo stydět ani velkoměsto. Mnohdy ani netušíme jaké neobjevené krásy a osudy máme hned za domem.
[1] Petra Křiváková: Francouzští osadníci na jižní Moravě, diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Katedra francouzského jazyka a literatury, 2009. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/71830/
