Jeptišku ve škodovce viděti..

Byl slunný středeční podvečer a já se za nutné pomoci naší městské hromadné dopravy vydala pro svůj již opravený vůz.
Ano, ten vůz, co málem nedojel z oslavy sedmdesátin. Diagnóza nemoci ubohého vozu zněla; „hrdlo termostatu a těsnění, ventil víka 2ks, chladící kapalina a práce.“ Hlavní je, ať to vydrží a nějakou dobu je od oprav klid. Přece jen moje peněženka není bezedná a návštěva servisního technika každý měsíc je o nervy.
V hlavě mi probíhalo, co všechno musím zařídit, jakmile budu opět sedět v autě. Nakoupit, zajet do lékárny a nezapomenout na drogerii. Ještě, že tyto obchody nezavírají moc brzo.
Cesta trvala dobrou půlhodinku. Vzhledem k tomu, že mi technik psal, ať auto vyzvednu po šesté hodině, ani mě nenapadlo volat předem. Když jsem dorazila před technikův dům, auto jsem nikde neviděla. Nevadí, zavolám, možná bude ještě vzadu u garáží. Hledám telefonní číslo, vytáčím a následně čekám až se hovor spojí. Taky vás rozčiluje, že u chytrých telefonů dlouho trvá, než se hovor spojí? Většinou mě to přiměje pohledem se přesvědčit, že volám, kam mám. Volám, volám a volám a nikomu se nedovolám. Krásná práce, tak já se sem kodrcám MHD, a nakonec pojedu bezúspěšně domů?! Přece na mě nezapomněl! Napadla mne spásná myšlenka. Půjdu se podívat ke garážím, jestli tam není můj vůz a třeba uslyším z dílny nějaké zvuky.

Aby se člověk dostal k dílně musí obejít celý blok až k místu, kde je cesta ke garážím. No, cesta, spíš tankodrom. Cesta je hliněná, sem a tam vysypaná štěrkem a takové „lochny“, že by jeden zapadl. Po dešti bych tudy raději nechodila, při mojí malé postavě by procházka mohla skončit zahučením do díry a objevením se někde v Tramtárii.

Už z dálky jsem viděla svoje auto v očekávání mého příchodu. Došla jsem k němu a z poza vrat jsem uslyšela hlasy. „Hurá je tam! Dostanu svoje klíčky.“ Znělo mi v hlavě. Nadšeně jsem zaklepala a čekala. Klika cvakla, dvéře letí, pod kšiltovkou osoba mého technika. Po pozdravu jsem si postěžovala, že mi nebere telefon. Jeho kolega mu zkontroloval mobil a hlásí „bliká ti to jako vánoční stromeček.“ Podotkla jsem něco o tom, že to blikám já. Odpovědí mi bylo, že pořád někdo volá. Bodejť, dobrý technik se hledá těžko. Probrali jsme finance a já vítězoslavně nasedla do svého vozu s předním náhonem a vydala se pomalým valivým pohybem tankodromem na nákup. Je to jen sto metrů, než člověk vyjede, ale stojí to za to. Už jsem skoro byla na konci cesty, když v tom vidím, jak na tankodrom míří modrá škoda fabia combi. Musela jsem zajet na svoji stranu tankodromu, tam kde jsou díry největší. Obě auta se snažila na té hrůze vyhnout a jak jsme se míjeli rozhodla jsem se na svého spolutrpitele podívat. A byla tam! Pravá nefalšovaná řádová sestra. Měla bílý čepeček, široký úsměv a její oči prozrazovaly, že stejně tak jako já trpí za své tlumiče. Usmála jsem se na ni a pokračovala v cestě. Najela jsem na silnici a začala hořečnatě přemýšlet o tom, co všechno mám ještě vyřídit.

Na křižovatce se mi zdálo, že auto kucklo. Standardně jsem si nadala, že neumím pouštět spojku a nadále jsem se věnovala přemýšlení o pochůzkách. Odbočila jsem do kopce, který vede k nám a v půli kopce auto opět kucklo a najednou netáhlo?! A pak to přišlo. Píííp!!! Na palubním počítači se objevilo „antipolution faulty“. Upřímně řečeno neměla jsem tušení na co si to auto zase stěžuje. Ale nejelo to, respektive jelo to divně. Zajela jsem ke krajnici. Auto pípalo jak splašené a já pomalu proklínala den, kdy jsem si ho rozhodla nechat. Vzala jsem do ruky telefon a trpělivě čekala na oznamovací tón. Telefon vyzváněl, ale nikdo tam. Bylo mi jasné, že je technikův telefon je pořád ztlumený! Zkusila jsem to asi třikrát. Doufala jsem, že telefon při větším množství nepřijatých hovorů bude blikat o sto šest. Možná se chudák snažil, ale nikdo na něj nereagoval. Zkusila jsem viber, přece jen se zpráva zobrazí přímo na displeji a větší záře může upoutat více pozornosti. Rychle jsem vyťukala jasnou a konkrétní zprávu. „POMOOOOC!!“. Další tři minuty se nic nedělo.

Pochopila jsem. Buď půjdu ty tři kilometry pěšky a auto tu nechám, nebo se hecnu, budu hrdina a skloužu z kopce dolů. Vybrala jsem si cestu postranními uličkami, pro případ, že by auto přestalo úplně jet, tak abych to mohla žďuchnout někde do zmole.

Byla jsem vzteky bez sebe, ale adrenalin fungoval skvěle. Otočila jsem se přes dvojitou plnou (běžně bych si za takový úkon vzala řidičák, ale teď jsem byla jako Hulk, neohrožená a vzteky zelená) a pomalu pokračovala v cíli.

Auto jelo jako by nemohlo. Nebudu to rozpitvávat, projela jsem i tankodrom, co to dalo! A už, už jsem zuřivě klepala na vrata dílny. Jen co se dveře otevřely vyhrkla jsem „pípá to a nejede to!!“ celkem zdatný popis, co říkáte? Technik si to nemyslel, vzal si klíče a nastartoval. Chvíli jsem trnula, jestli mě auto nepodrazí a nebude dělat, že se nic neděje (nebylo by to poprvé). Naštěstí se vzápětí ozvalo „pííííp“. Trochu se mi ulevilo. Z auta se ozvalo „tak si najeď“. Sedla jsem do auta a jala se štelovat do dílny. Proč si někdo postaví dílnu do vinglu!? Nejspíš pro to, aby prověřoval řidičské schopnosti zákazníků. Nakonec se mi podařilo najet na určené místo s malým ohrožením technika. Vylezla jsem a čekala co bude. To vše v čiré panice, že veškeré mé plány skončily a na auto budu opět čekat, a to už vůbec nemluvím o tom co to zase bude stát!

V dílně byli dva. Můj technik a jeho bratr, jak jsem pochopila pracují spolu. Technik prohlásil, že to prožene diagnostikou. Nejdřív hledal cosi u pojistek, nenašel to. Pak mi vytáhl popelníček. Věděli jste, že pod středovým popelníkem může být sestnáctipinový konektor na diagnostiku? Já ne, ale ten den jsem se naučila hodně věcí. Diagnostika proběhla a na monitoru počítače se objevil jeden řádek s jasnou informací. Chyba zážehu třetího válce. Pokoušeli se o mě mrákoty. Motor? To se nedoplatím! Můj mechanik na rozdíl ode mne panice nepropadl. Sejmul kryt motoru a jal se odšroubovávat cosi, co bylo na motoru přidělané dvěma velkými šrouby. Vytáhl z mého pohledu jakési čtyřzubové hrábě (tak to aspoň na první pohled vypadalo). Moje zvědavost mi nedala a zjišťovala jsem na co to je. „Jdu se podívat na svíčky.“ Zněla odpověď. Zážehovou svíčku naštěstí poznám, takže když ji vymontoval a ukázal mi ji, zhodnotila jsem její stav jako uspokojivý. Hned na to přišla bryskní otázka, „kdy jsi měnila svíčky?“. No já nikdy, muž se vždycky velmi svědomitě staral o auto, když s ním jezdil. Od té doby, co bylo moje auto degradováno na nákupní tašku, moc té údržbě nedám. V té chvíli mne napadala spásná myšlenka. „Nepíše se to do servisní knížky?“. „Jo, někdy“. Zalovila jsem v papírech k autu a poprvé koukala do záznamů servisní knížky. Jako poslední záznam tam bylo uvedené. Výměna svíček 26.6.2016. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to našla. V duchu jsem svému muži děkovala, že se o auto tak dobře staral. „Takže svíčky to nejsou“ vytrhl mě známý hlas z myšlenek. Pak technik začal koukat na ty „hrábě“ a povídá „tady je užmoulnutá gumička“. Gumička? Moc jsem nerozuměla, ale když mi to ukázal výraz užmoulnutá byl naprosto přesný. Jen mi nebylo jasné k čemu to tam je? Vždyť to nic netěsní. Chlapci se rozhodli, že gumičku vymění z pozice tři na pozici čtyři a vyzkouší, zda válec naskočí. Chyba se objevila u válce čtyři. Oba vypadali, že je jim vše jasné. „Potřebujeme novou gumičku“, zhodnotil technik a zabrousil na stránky prodeje náhradních dílů, kde našel „hrábě“. Jak mu tak koukám přes rameno, vidím tří tisíce pět set bez daně! Pokoušely se o mne mdloby. Uniklo mi: „si dělají srandu za blbost s gumičkama!?“ Odpovědí mi bylo „v klidu to vymyslíme.“ Následoval dotaz; „nemáš v autě kondom? No asi ne, odpověděla jsem.“ Následně jsem pochopila, že si ze mě zase utahují. Co už vydržím to, když mi opraví auto. „Znáš ten vtip o kondomech?“ Zazněl dotaz. „Asi ne.“ Odpověděla jsem.

Ptá se chlapeček tatínka. Tatínku, proč jsou tady ty kondomy balené po třech? Ty jsou určeny pro studenty na víkend. Aha, povídá chlapeček. A tatínku, proč jsou i balení po dvanácti kusech? To je balení pro nás tatínky na rok.

Při povídání vtipu se snažil sejmout gumičku a pak to přišlo. vykřikl „pružinka!“ Zajímavé, jaká pružinka, nikde jsem neviděla nic letět? Potřebujeme ji? Dá se nahradit? Určitě chápete, že v dílně panuje vždy takový pořádek, v jakém se vyzná pouze jeho majitel. Tedy za mne je pružinka nadobro ztracená.

Okolo mne bylo spousty krabic, ve kterých byly různé součástky, pak pojízdná skříňka s nářadím, hadry, barely s olejem, chladící kapalinou a tak. V takovém chaosu přece nemůžeme nic najít. Podle chlapců se tady najde vždycky všechno. I miniaturní šroubeček. Opravdu během deseti minut byla pružinka na světě. A nastalo obdobné hledání té věci s gumičkami (jméno té věci jsem ani jednou nezaslechla, ale udělala jsem si domácí úkol – šlo o zapalovací cívku). Chvilku přemýšleli, jak gumovou krytku svíčky nahradit, pak můj technik prohlásil: „vezmeme tu z toho Opla“. Odpovědí mu bylo „a kde je? Asi někde v těch krabicích, jak jsme tu uklízeli.“

Technici na 10 minut zmizeli. Poté přišli s podobnou věcí, jako byla ta moje, jen ty gumičky byly mnohem delší. Jestli si někdo myslí, že oprava auta je nějaká věda, tak tito chlapci vám dokáží, že je to úplně snadné. Gumičky změřili, vyvrtali, zakrátili nasadili na ty podivné „hrábě“ a následně na svíčky. Poté nastartovali a projeli diagnostiku. Heuréka! Auto jelo, diagnostika si nestěžovala a pípán zmizelo.

Moje zvědavost mi nedala, musela jsem vědět, cože se to stalo. Většina mužů si myslí, že stačí danou věc opravit a žena bude spokojená, že může zase jezdit. Běžná žena asi ano, ale někdo tak zvědavý jako já, se musí dovědět, co se stalo. Během oprav a postupného rozeznávání součástek jsem si vytvořila vlastní teorii a s tou jsem se jala zjistit příčinu u poruchy svého vozu. Začala jsem nenápadně: „můžu se na něco zeptat?“ „Jasně“ zazněla odpověď. Rozvinula jsem svoji teorii, že díky užmoulnuté gumičce při zážehu došlo ke zkratu a tedy válec 3 nenaskočil. „Správně“ zazněla odpověď. No, to by bylo.

A teď ta zábavnější část, cena. Opatrně jsem se zeptala, co jsem dlužná. Technik se zamyslel a pak povídá: „oprava je zdarma, školení za pět set.“ Uf, to není zlý. Zkusila jsem vyjednávat: „do času školení se započítá čas hledání pružinky?“ Zasmáli jsme se a technik sebral ze stolu tabulku čokolády a s chutí se do ní zakousl. „Školení za čokoládu?“ zkusila jsem. „Jo, ale jen mléčnou.“

„Jeptišku ve škodovce viděti, levnou a rychlou opravu auta čekati“.

 

Sdílejte článek

Share on facebook
Share on twitter
Share on whatsapp
Share on email

Přihlaste se k odběru novinek, aby Vám žádný z publikovaných článků neunikl.

Scroll to Top