Severní Vietnam

Severní Vietnam je velmi rozsáhlý, 14 dnů na jeho prozkoumání je málo. My měli pouze 9 dnů, snažili jsme se tedy tyto dny využít co nejlépe. Pokud jste na tom podobně, nechte se inspirovat naší cestou Hanoj – Halong (Bai Tu Long) – Ninh Binh – Mai Chau – Hanoj.

Severní Vietnam – Hanoj

Po příletu do Hanoje jsme se bez větších komplikací dostali do hotelu. Opět jsme zvolili cestu MHD. Do centra Hanoje jezdí autobus č. 86. Doporučujeme The Queen Hotel & Spa 2, vše se odsud dalo absolvovat pěšky. Výlet do zátoky Halong, tedy přesněji Bai tu Long, jsme měli posunutý, mohli jsme tedy volný den věnovat prohlídce Hanoje. Severní Vietnam nás přivítal typicky pošmourným počasím, ale ani to nám nebránilo užít si ho v jeho plné kráse.

Zde je pár tipů, jak strávit den v Hanoji.

Želví věž a chrám Ngoc Son

Největší atrakcí vietnamské metropole je určitě Želví věž ležící uprostřed jezera Hồ Hoàn Kiếm (Jezero navráceného meče). Nejspíš vás překvapí její velikost. Věž je docela malinká.

 

 

Pověst o želvě

Další zajímavostí jezera Hồ Hoàn Kiếm je chrám Ngoc Son neboli chrám Nefritové hory. K tomuto místu se váže pověst o želvě, která zde údajně žila v 15. století a dala králi Le Loiovi kouzelný meč, díky kterému se mu podařilo zvítězit nad čínskými vládci dynastie Ming. Po vítězství král vrátil meč zpět do jezera a tam je údajně dodnes.

Teď už v jezeře nežije žádná želva. Poslední stoletá měla zahynout v roce 2016. Vycpanou želvu můžete vidět právě v chrámu Ngoc Son, ke kterému se dostanete přes most Cầu Thê Húc.

V Hanoji stojí za zhlédnutí také kostel svatého Josefa a Tran Quoc Pagoda, vzdálené od sebe asi 3km.

Trấn Quốc pagoda

Trấn Quốc je nejstarší pagoda v Hanoji. Původně byla postavena v šestém století za vlády císaře Lý Nam Đế, je tedy stará více než 1450 let. Původně nesla pagoda jméno Khai Quoc a byla situována na břehu Rudé řeky. Poté, co ji řeka zaplavila a poničila, byla roku 1615 přestěhována na nynější místo, ostrov Kim Ngu na největším hanojském Západním jezeře. S pevninou ji spojuje malá hráz. Pokud máte štěstí, můžete na Západním jezeře sledovat i závody dračích lodí.

 

Novodobé dějiny v Hanoji

Po dalších dvou kilometrech se dostanete k Ho Chi Minhově mauzoleu, což je pozůstatek novodobých dějin poznamenaných komunismem. Nedaleko mauzolea najdete také park V. I. Lenina se sochou ruského revolucionáře v nadživotní velikosti. Pamětníci se tu vrátí o více než 30 let zpět.

Flag Tower – Vlajková věž

Hned naproti přes cestu se nachází Flag Tower – věž postavena v roce 1812 během dynastie Nguyen. Sloužila jako pozorovací stanoviště Hanojské citadely. Na rozdíl od mnoha jiných nebyla zničena během francouzské invaze (1896-1897). Naopak byla nepřetržitě používána jako vojenská pošta. Nyní je součástí Vietnamského vojenského, historického muzea. Procházku si můžete ještě prodloužit k Hanojské opeře, která je vzdálená asi dva kilometry.

Možná vás zaujme tato perlička.

Hanoi Train Street

Slyšeli jste někdy o Hanoi Train Street?

Dvakrát denně (v 15.30 a 19.30) zde projíždí rychlostní vlak směřující na jih do Hue a Hoi-anu. To by nebylo až tak zajímavé, pokud by na této ulici nežili, nepracovali a nebavili se lidé jako kdekoliv jinde. Těsně před průjezdem vlaku místní odklidí veškeré stolky, vařiče a jiné věci, které by mohly průjezdu bránit a natlačí se pevně na zeď. Vlak jim projíždí doslova pár centimetrů před nosem. Co se Evropanům může zdát nebezpečné, je pro Vietnamce zcela normální. O tom jsme se ve Vietnamu nejednou přesvědčili.

Ulice se nachází nedaleko centra, asi 30 min. chůze od jezera Hồ Hoàn Kiếm.

Pivní ulice

Večer nezapomeňte navštívit pivní ulici, tam to žije!

Tzv. „pivní křižovatka“ Bia Hoi Junction se nachází na rohu ulic Ta Hien a Luong Ngoc Quyen. Po setmění jsou ulice plné místních obyvatel a turistů, kteří zde popíjejí. Tímto se s Hanojí prozatím loučíme, ale vrátíme se sem ještě jednou, před odletem do středního Vietnamu. Bude to však na jiné místo a za jiných okolností…

Severní Vietnam – Zátoka Bai Tu Long (HaLong)

Před námi je odjezd na druhý, již předem naplánovaný výlet, do zátoky Bai Tu Long, který jsme měli zařízený přes paní Mai. Minibus nás vyzvedl po snídani. Cesta do zátoky trvala asi čtyři hodiny. Zátoka HaLong patří mezi největší atrakce severního Vietnamu. Není divu je zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO.  Do tohoto výletu jsme šli s rizikem, že tam bude více turistů. Zvolili jsme dvoudenní, méně frekventovaný výlet do zátoky Bai Tu Long, která je dále od ohniska masového turismu. Výlet se vyplatil, i když byl poněkud dražší. Na lodi jsme byli pouze čtyři. Dva Češi, Angličan a Finka.

Deštivý výlet v Bai Tu Long

Během cesty se bohužel rapidně zhoršilo počasí. Nezbývá než se řídit pravidlem: „Není špatné počasí, pouze to, na které jsme se špatně připravili“. Celý výlet jsme tedy absolvovali převážně v pláštěnkách a rýžových kloboucích. Kromě koupání v zátoce jsme nic z programu nevynechali a i přes nepřízeň počasí si to užili.

V přístavu na nás již čekala loď s příznačným názvem White Dolphin. Po přípitku jsme vyrazili na cestu. Samotná plavba po zátoce Bai Tu Long je v podstatě podobná plavbě do zátoky HaLong. Všude jsou špičaté skály, majestátně čnějící z moře. Tato oblast zatím nebyla prohlášena za národní park, proto zde ještě místní obyvatelé žijí svým „normálním“ životem. Najdete tu rybářské vesnice nebo krevetové farmy.

Výlet byl zpestřený návštěvou nejkrásnější a největší jeskyně v HaLong Bay – Thiên Cảnh Sơn cave a plavbou na kajaku mezi skalními útesy.

Večer byla možnost vyzkoušet si chytání olihní a absolvovat kuchařskou lekci výroby tradičních vietnamských závitků. Upravený recept „co dům dal“, přizpůsobený evropským podmínkám najdete ZDE.

Druhý den jsme v plavbě pokračovali na slibovaný, překrásný Želví a Žabí ostrov. V pošmourném počasí, doprovázeném bouřkou, neměly ostrovy tu pravou atmosféru. Z fotek nic nebylo a nemůžeme tedy potvrdit, jestli jsou skutečně překrásné.

Od paní Mai bohužel nepřišla informace, kde na nás bude po příjezdu čekat odvoz do města Ninh Binh. Velmi ochotný personál naší lodi všechno zařídil. Nebýt kapitána sedíme v přístavu ještě teď.

Úplně jednoduché to nebylo, ale ve finále jsme se do autobusu směřujícímu do Ninh Binh dostali, a to klasickým vietnamským způsobem. Po dvaceti minutách čekání pro nás přijelo taxi a řidič s telefonem přilepeným na uchu honil autobus, který nakonec opravdu dohonil. Měli jsme štěstí, vzadu byla poslední dvě volná místa. Ti co nastoupili po nás, vyfasovali miniaturní plastové židličky a seděli tři hodiny v uličce.

Příjezd do Ninh Binh

Vzhledem k tomu, že jsme si nezapnuli navigaci (dobře, já jsem ji nezapnula) a nevěděli, kde se zrovna nacházíme, podařilo se nám cíl přejet a pěkně jsme se prošli. Naštěstí během cesty přestalo pršet. Aby toho nebylo málo, po vystoupení z autobusu mi spadla bunda do kaluže a podle toho taky vypadala. Do hotelu Ninh Binh Brothers Hotel jsem, jak asi tušíte, nedošla zrovna v reprezentativním stavu.

Bratři z hotelu nám zajistili skútr (střep 2), který byl asi nejlepší z těch, které jsme měli ve Vietnamu vypůjčené. V tu chvíli jsme si to ale ještě nemysleli. Nesvítilo zadní světlo.

Bratři hbitě vysvětlili, že ve Vietnamu není zadní světlo potřeba, jezdí tak prý všichni a bylo vymalováno.

Na první výlet jsme se vypravili hned po snídani, kterou nám v hotelu připravili. Kluci dělali skvělé palačinky z banánem.

Severní Vietnam – Trang An a Bai Dinh

První zastávkou byl Trang An. Využili jsme zhruba tříhodinovou projížďku po řece s návštěvou jeskyní a zastávkou u chrámu. Plavba stála 200 000 VND na osobu. Oblast, kterou jsme projížděli, bývá někdy nazývána „Suchý HaLong“. Skály se zde tyčí podobně jako v přírodní rezervaci HaLong s tím rozdílem, že je neomývá moře. Všechny loďky jsou veslice a veslují na nich většinou ženy. Člověk by nevěřil kolik má taková hubená Vietnamka páry. Na začátku vám rozdají pádla a určitě neuškodí, když jim trochu pomůžete.

Kromě toho, že mají veslující ženy rýžové klobouky, chrání také svůj obličej ručníkem. Na rozdíl od střední Evropy, v Asii a ve Vietnamu zvlášť, panuje posedlost bílou pletí. Aspoň někde mi mou bělobu záviděli.:-)

Naše další cesta vedla k největšímu buddhistickému komplexu ve Vietnamu Bai Dinh. Ten byl tak obrovský, že jsme zde strávili zbytek dne. Nejedná se o historickou památku, jak bychom předpokládali, ale o poměrně nový soubor staveb, který se neustále rozšiřuje. Vietnamci nerozlišují, zda je chrám starý nebo nový, mají ke všem stejnou úctu.

Severní Vietnam – Tam Coc, Bich Dong Pagoda, Thung Nham Bird Park, Mua Cave

Další den ráno jsme se vypravili do města Tam Coc, kde byla možnost podobných výletů na loďkách jako v Trang Anu. Zajímavostí je, že zde ženy veslují nohama.

Vyjížďku jsme již neabsolvovali a pokračovali k buddhistickému chrámu Bich Dong. Parkovné u chrámu bylo 15 000 VND. Vstup do areálu se neplatil. Po prohlídce komplexu jsme se vydali ještě na druhou stranu kopce, kde hospodařila vietnamská žena. Paní nabízela projížďku na loďce do malé jeskyně.

Výchova dětí Francie vs. Vietnam

Stálo za to pozorovat francouzskou rodinu, která se rozhodla vypravit do jeskyně s dětmi. Na tom by nebylo zas tak nic zajímavého, pokud by Vietnamka nesvěřila dětem baterku. Děti se o ni na vratké loďce začaly okamžitě tahat. Vietnamka se rozhodla do boje o baterku zasáhnout, patrně byla její jediná. Děti to nicméně nevzdávaly, tak s hysterickým řevem o baterku bojovali všichni tři. Zajímavé bylo, že francouzské rodiče to nechávalo naprosto v klidu a děti nijak nezpacifikovali.

Trochu mě mrzelo, že jsem nesebrala odvahu a nenatočila to stejně jako vietnamskou výchovu předešlý den v buddhistickém komplexu Bai Dinh. Tam, když dítě vlezlo do zakázaného prostoru určeného pro dary Buddhovi, jeho matka ho nemilosrdně odtáhla z tohoto místa pryč, tak, aby posvátný prostor příliš nenarušila. Pravda, pro vyznavače americké výchovy by to bylo zcela nepřijatelné, jenže jak už jsem několikrát zmínila, jsme ve Vietnamu.

Dalším bodem byla návštěva ptačí rezervace Thung Nham Bird Park. Procházku v příjemném prostředí s možnosti občerstvení a projížďkou na lodičkách můžeme určitě doporučit. V parku jsme se trochu zdrželi a na poslední atrakci v oblasti Ninh Binh – Mua Cave jsme dorazili skoro před setměním.

Vzhledem k tomu, že nám nesvítilo zadní světlo a nechtěli jsme riskovat jízdu za tmy, vyhlídku Mua Cave jsme doslova proběhli. Sluníčko už bylo bohužel nenávratně pryč, ale i tak to stálo za to.

Opičí král

U Mua cave mě zaujala jedna věc, která s památkou nijak nesouvisela. Vzpomněla jsem si, že kdysi v 90. letech u nás dávali čínský seriál „Opičí král“, byla to mimochodem strašná blbost. Když se najednou před námi objevily postavičky, hned se mi seriál vybavil a s ním opičí král Sun Wu-kchung. Co vy, vzpomínáte si na to?

Nastal čas na přesun, i když se nám z Ninh Binh nechtělo. Bratři v hotelu zajistili odvoz do další oblasti severního Vietnamu – Mai Chau (bus 100 000 VND na osobu).

Cesta do Mai Chau

Ráno nás asi s půlhodinovým zpožděním vyzvedl řidič osobního auta s tím, že nás hodí k autobusu. Mysleli jsme si, že nás odveze na nádraží, ale po zkušenosti z cestou do Ninh Binh jsme tušili, že to by byla asi moc velká nuda. Princip stíhání byl obdobný. Překvapení nastalo po nastoupení do autobusu, kde dle očekávání nebyly sedačky, nýbrž lehátka. Kdysi byl i v České republice pokus provozovat lehátkové autobusy. Z bezpečnostních důvodů to bylo poměrně rychle zakázáno. Tyto autobusy u nás dostaly přezdívku „pojízdné rakve“. Ve Vietnamu si s tím nikdo hlavu neláme. Cesta byla skutečně adrenalinový zážitek, nicméně ne nepohodlný. Tentokrát jsme si pohlídali zastávku a do ubytování Mai Chau Countryside Guestouse jsme dorazili bez komplikací.

Severní Vietnam – Mai Chau – krajina posetá rýžovými poli

Oblast Mai Chau jsme zvolili jako náhradu za Sapu, protože cestu tam nebylo možné z časových důvodů uskutečnit. V této lokalitě je nespočet rýžových polí. Nejde sice o vyhlášené rýžové terasy, ale i tak má tato oblast své kouzlo. Zbytek prvního dne patřil pěším procházkám po rýžovištích. Další den jsme si opět vypůjčili skútr – „střep č.3“, což byl pořádný kostitřas a vydali se prozkoumat okolí. Za zmínku stojí vyhlídka nad Mai Chau, vodopád GoLao nebo největší přehrada ve Vietnamu Hoa Binh.

Kolem poledne odjížděl autobus do Hanoje. Zastávka byla přímo u ubytování, nebylo tedy kam spěchat a v klidu jsme si mohli prohlédnout vesnici a nakoupit nějaké suvenýry. To, co zde pořídíte za 60 000 VND, ve větších městech nebo na letišti vás vyjde na pětinásobek i více.

Po obědě v našem ubytovacím zařízení jsme vyrazili zpět do Hanoje. Tentokrát byla cílem její moderní část.

Severní Vietnam – Hanoj a její moderní část

Hotel Vinaland 111 neměl být daleko nádraží, rozhodli jsme se tedy jít pěšky. Nebyl to úplně nejlepší nápad, protože cesta vedla podél frekventované silnice. K hotelu to mělo trvat cca 30 min.  Dle předchozí zkušenosti z Ho Chi Minh City neměl nikdo nejmenší tušení, kde by hotel mohl být. Šli jsme se tedy zeptat do budovy, kam nás navigace přivedla. Personál byl velmi ochotný a zatelefonoval na kontakt uvedený na bookingu. Od majitele jsme se mezitím dozvěděli zajímavou věc. Hanoj se připravovala na příjezd amerického prezidenta a severokorejského diktátora. Americký prezident měl bydlet přímo naproti v hotelu Mariott Courtyard. Teď jsme se teprve začali rozhlížet kolem sebe víc. Všude byly vítací poutače.

Personál hotelu nás nasměroval, kudy bychom se měli vydat k našemu ubytování. Místo jsme nakonec skutečně našli. Vedla ho velmi mladá, komunikativní manažerka. Její angličtina nebyla na příliš dobré úrovni, tak jsme se domlouvali pomocí překladače v mobilu. Ano, i toto je cesta. Ubytování bylo velmi pěkné, asi nejhezčí jaké jsme ve Vietnamu měli. Jediným zádrhelem byla teplá voda, ale i to se rychle vyřešilo.

Keangnam Hanoi Landmark Tower a muzeum Hanoje

Protože jsme do středního Vietnamu odlétali až odpoledne, věnovali jsme poslední půlden v Hanoji mrakodrapu Keangnam Hanoi Landmark Tower (Landsmark 72) a místnímu muzeu Hanoje. Po příchodu ke věži bylo jasné, že nemá smysl investovat do vyhlídky, lépe řečeno do konzumace v luxusní restauraci, která se nachází jednom z horních pater budovy. Mrakodrap halila mlha nebo možná spíš oblaka smogu, téměř do její poloviny. Nedalo nám to a jeli jsme se tam alespoň podívat. Výhled byl asi takový jako z hotelu Monte Palace na Azorských ostrovech (viz. článek), po většinu roku. Posunuli jsme se dál k muzeu Hanoje.

Samotná expozice muzea Hanoje nebyla až tak zajímavá. Spousta místností zela prázdnotou. Zaujala nás především stavba, ve které se muzeum nacházelo a její okolí.

Přípravy na příjezd amerického prezidenta

Když jsme odcházeli z muzea, trochu nás zarazilo, že frekventovaná doprava utichla. Po chvíli se velkou rychlostí kolem nás prohnal konvoj s prezidentskou limuzínou. Nejednalo se o pravou prezidentskou limuzínu nebo alespoň v ní určitě neseděl Donald Trump. Šlo o jeden z nácviků průjezdu Hanojí k hotelu, kde měl americký prezident bydlet. U hotelu Mariott Courtyard už byla spousta novinářů. Chvíli jsme se ještě okolo pohybovali. I nám se povedlo ulovit pár zajímavých snímků, například černé sanitky.

Po obědě jsme se vydali zpět k našemu hotelu a taxíkem, který nám manažerka zajistila, jsme odcestovali na letiště. Tímto naše cesta po severním Vietnamu skončila. Poslední vnitrostátní let směřoval do středního Vietnamu, kde jsme strávili závěrečné tři dny naší cesty po Indočíně.

Celý fotoreport z Vietnamu najdete ZDE.